- Další díly: Škola pro strojvedoucí (1), Škola pro strojvedoucí (3), Škola pro strojvedoucí (4), Škola pro strojvedoucí (5), Jak se stát strojvedoucím?
Po skončení kurzu a úspěšném složení zkoušky licence strojvedoucího v Praze, na Drážním úřadě, nás čekala další zkouška. Označení V-06 , tzv. malá doprava. Ve své podstatě se jedná o prověření znalostí adepta pracovníkem pro technické školení, zkoušejícím je většinou přímo školař dopravce, tedy ČD.
Doplnění s aktuálním průběhem v roce 2023 najdete v Milanově komentáři dole pod textem.
Skládá se z písemné části, 60 otázek převážně z D1, což je předpis SŽDC pro provozování drážní dopravy, a ČD D2, což je předpis dopravce. Tedy ČD. Odpovědi jsou formou zaškrtávání A, B, C. Po napsání testu je opět ústní část, kde se rozeberou chyby v testu, případné nejasnosti, nabídnou konzultace a vysvětlí plán a průběh jízdního zácviku.
Zkouška dopadla pro nás všechny hned napoprvé, to nám dodalo optimismus a patřičné sebevědomí, prostě pocit, že to nebude tak hrozné. Směju se svojí tehdejší naivitě.
Každý jsme poté dostal svého strojvedoucího a s ním jsme si odjezdili v podstatě celý jízdní zácvik. Měl jsem kliku, se svým kolegou jsem si lidský perfektně sednul. Je to klidný, uvážlivý, zkušený a usměvavý chlap, dodnes ho na trati potkávám. Vzpomínám na jeho cenné postřehy. Drážní i životní. A děkuju mu ještě jednou, radost z práce mám i jeho zásluhou. Díky, Pepo!
Strojvedoucí, který nového adepta vyfasuje, musí mít z ocele nejen nervy, ale taky zadek, páč většinou sedí na kurva nepohodlném sedátku z boku, kde je mizerně vidět. Anebo stojí, aby nemehlu při chybě mohl sáhnout do řízení a zachránit sitauci.
Já jako vlezdoprdelka jsem s sebou po celý jízdní zácvik nosil kolegovi pod zadek polštářek, abych mu alespoň trochu zjemnil posez. Po mnoha odjetých zácvikových směnách jsem se už s kolegou při jízdě střídal, abych mu alespoň trošku ukrátil dlouhou chvíli, protože sedět 12 hodin bokem je nepředstavitelný mazec na záda a ani udržet soustředění není jednoduché.
Samotné řízení okamžitě baví, na začátku mě jenom překvapilo, jak moc je člověk po dvou hodinách jízdy „vykoukanej“. Nejde to srovnávat s řízením auta. Je to jiné, vjemů na lokotce je daleko víc. Po čase si ale člověk zvykne, automatizuje si svoje pohyby, naučí se hlídat si vše důležité a ke konci zácviku už se stihne i kochat.
Během jízdy si každý strojvedoucí hlídá adepta opravdu pečlivě, případná chyba, projeté návěstidlo nebo dveřmi skřípnutý cestující jde za školitelem z větší části a jen pár procent pádá na záda učedníka, který to způsobil. Mnoho kolegů proto o zácvikanta příliš nestojí a vůbec se jim nedivím. Je to mnohdy o nervy. Peníze navíc určitě nevyváží nepohodlí a stres, který pilotující kopyto nechtěně vytváří. Na druhou stranu, někde se to naučit musí a začínal jsme někdy každý….
V Hradci Králové zkoušel jezdit i kněz, ale toho vyhodili, protože v Ostroměři, kde je vjezd do stanice čtyřicítkou, vletěl 70 km/h a málem vylítnul z kolejí. Školitel, co ho měl hlídat, nějak nesledoval, kde přesně jsou a měl takřka srdeční zástavu.
Říkal mu:
„Ty vole, dyk sme mohli zabít sebe, cestující a i lidi, co tam stojej na nastupišti!“
A farář mu prej odpověděl:
„Jsme všichni v rukou božích!“
Školitel měl chuť ho vytáhnout za vlasy z lokotky se slovy:
„Ty vole, ne v božích, ale ve tvejch rukou!“
Nicméně udržel se a chytré hlavy z řad nadřízených ten den správně uznaly, že by bylo rizikové, nechat drandit velebného pána samotného.
Každý strojvedoucí má jiný styl jízdy a předává učedníkovi své jízdní návyky. Ten se snaží je pak správně aplikovat. Pro představu jsem třeba hlásil barvu na návěstidle a k tomu i rychlost, aby bylo jasné, že chápu celou rychlostní soustavu, ale zároveň i vím, jak je nutné mít nabržděno, pokud je výstraha, a že mimo jiné očekávám návěst Stůj a stihnu tedy bezpečně zastavit.
Během různých pauz si kromě jídla člověk prohlíží jednotlivá ustanovení předpisů, porovnává je s reálnou situaci. Učí se, kde a jak se dá na lokomotivě leccos opravit, co všechno se musí kontrolovat, vyzkoušet, zajistit… Informací jsou opravdu kvanta. Ale tím, že je člověk vidí přímo a sáhne si na ně, je to zábava a učení je určitě poutavější, než obyčejné koukání do knížky. Půl rok uteče jak voda, potom se člověk vrací zase do školy, nyní na 5 týdnu.
Opět se probírají dopravní a technické předpisy, plus jednotlivé řady lokomotiv, které člověk pravděpodobně během kariéry strojvedoucího potká. Po skončení kurzu člověka čekají další zkoušky. Dvě už máme úspěšně za sebou:
- Licenci strojvedoucího
- Malou dopravu – V06
Také jsme úspěšně zvládli jízdní zácvik, umíme kompletně ovládat a zprovoznit lokomotivu, rozumíme návěstidlům a pod kůži se nám dostává systém směn, nástupů, jídla, pracovních víkendů, nočních. Jsme spokojeni, jaká to je paráda, zárověň se bojíme, protože máme před sebou další stupínky, zbývají nám ještě tři:
- ZOZ – zvláštní odborná způsobilost
- V-08 – tzv. velká doprava
- Řízení drážních vozidel na vlečce, (opět státní zkouška)
Jak se nám dařilo? K tomu se dostanu příště.
Hopo dotaz: jsou potom nějaké "tipovky" na jednotlivé lokomotivy ?
Ano, zkoušce se říká autorizace řady. Skládá se na jednotlivé typy lokomotivy, jezdíš na ni krátký zácvik s kolegou, potom napíšeš testové otázky a odpovíš na ústní dotazy zkoušejícímu. Ten s Tebou potom jede na jednu jízdu, aby se přesvědčil, že i v praxi umíš mašinku ovládat.
Zdravím, rád bych navázal na předchozí dotaz. Vím, že strojvedoucí po vykonání ZOZ skládají na jednotlivé řady tzv. autorizace, kterým určitě předchází jízdní zácvik i teoretická příprava pro konkrétní řadu (zahrnující technický popis vozidla, předpisy pro obsluhu, činnost strojvedoucího při řešení závad, apod). Každopádně by mě spíš zajímalo, na jaké řadě (řadách) vykonával autor článku jízdní zácvik po vykonání V-06, resp. váže se už vykonání ZOZ včetně předcházejícího jízdního zácviku na konkrétní řadu? Pokud ano, předpokládám, že se ZOZ včetně zácviku vázala na řadu 814. Soudím podle toho, jak autor v dalším díle vysvětloval průběh ústní části ZOZ, když se ho ptali na nouzové ovládání brzdiče BSE na Regionově, včetně ventilu rychlobrzdy.
U ZOZ se mne zkoušející nejvíce ptali na 810 a 814 , tedy na stroje, na kterých jsem odjezdil zácvik. Další autorizace jsem dělal průbežně podle provozní potřeby a výkonů, které to které pracoviště vyžadovalo.
Za těch pár roků se zase pár věcí změnilo. Pro případné zájemce. Přijímací řízení je takřka stejné. Přijímací pohovor s testíkem, pak následovali Psychotesty a zdravotní. Jakmile měli na personálním výsledky, že jsem prošel sepsali se mnou ČD už pracovní smlouvu s nástupem za dva měsíce a já v klidu podal u stávajícího zaměstnavatele výpověď. Po nástupu následuje měsíc tzv. Pasivního zácviku kdy jezdíme s fírou a díváme se jak se to všechno dělá. Na dílnu ani k posunovačům už jsme se nedostali. Po tomto měsíci “nic nedělání”, za nějaký ten základní plat jsme je-li do zmíněného DVI do kurzu VOZ-Všeobecná Odborná Způsobilost, který trval 4 týdny. Na začátku 4 týdne nás čekala zkouška na licenci a po zbytek týdne následovala příprava na další zkoušku V06, kde již nevybirame odpovědi a,b,c, ale musíme odpověď rychle stručně a svými slovy. Tuto zkoušku si dělá každý zaměstnavatel sám a napříč republikou se najdou rozdíly. Výsledek musí být stejný, musíme vědět co vše máme dle předpisů v kabině strojvedoucího dělat.
Třetí měsíc po nástupu následuje opět učení, konzultace a zkouška V-06. Po té už začíná aktivní jízdní zácvik. Takřka na každou směnu mám jiného fíru, má to svoji výhodu pro oba. Takhle mám možnost zjistit pracovní návyky více strojvedoucích.
Čtvrtý měsíc následuje další kurz na DVI tentokrat ZOZ jako Zvláštní odborná způsobilost. Zde bylo prvních dva týdny opět teorie z předpisů kde si lze i rozebrat různé situace které mu v znění předpisu nejsou jasné. Druhé dva týdny jsme probíraly motorové vozy a lokomotivy, jejich schémata elektrická a vzduchová, jak se co obsluhuje. Na konci kurzu byl krátký testík zda a jak moc jsme dávali pozor.
Jinak tyto postupy může mýt každý Dopravce jiné. Potkali jsme se na kurzu s ČD Cargem jako nákladní přepravou a ty mají oba tyto kurzy spojené do jednoho, tzn. celé dva měsíce v České Třebové kromě víkendu.