Babí léto

Rok 2004

Byl teplý podvečer, babí léto, kolem 19. hodiny. Před stanovištěm posunovačů, na prvním perónu lavička, před ní malý stolek. Třeba hodina mrtvého času mezi vlaky a další prací.

Borci od posunu vylezli ven, každej hrnek kafe, ubalený retko a plánovaná siesta. Přitom se vedly rozhovory, padala velká životní moudra nebo zásadní názory.

„Hopo pojď k nám, neseď tam sám,“ povídá vedoucí posunu.

„Nejdu, hulíte.“

„Aby ses nepos*al, tak dohulíme a pojď…“

„Hhm, přijdu,“ bručím.

Zastavil osobák, vylezlo dvacet lidí a procházejí kolem nás. Všichni koukají, jak čtyři borci v oranžovým a jeden v džínovým seděj, pijou kafe a mhouřej oči do zapadajícího slunce. Do toho poklidu si jeden z posunovačů neuvěřitelně nahlas us*al, ale brutálně, až zabrněla celá lavička.

Oni kluci od posunu až na výjimky úplně nedodržují etiketu, Jarkovského myslím nečetl nikdo. Hned za tím zvukem přišel neuvěřitelnej puch. Ale šílenej, ryzí esence pekla.

Procházející cestující jen nevěřícně koukali, někdo cudně klopil zrak, jiný kroutil hlavou v údivu zhnusen, další se smál.

Starší posunovač do toho smradu zvednul ruku, zvolna s ní zakýval zleva doprava v neúspěšném pokusu imitovat vějíř a rozptýlit ten smradlavý mrak. A zcela nezúčastněně, jakoby se ho to vůbec netýkalo, povídá:
„Jojo. Půjdu to dát na porcelán.“

A odešel s hrníčkem od kafe k záchodu.

Mno.. Zapsané příhody asi tak nevyzní.

Mám podobné zážitky vypáleny v sítnici, vidím je jako dnes. Abych nezapomněl, sepíšu ještě večeři nebo první vánoce v práci. Nebo jak se dříve pilo. Když si vzpomenu na Mirečka a co mi provedl v práci, kroutím hlavou, co vše bylo dříve možné. Dnes absolutně nemyslitelné!

Někdy příště.