Stalo se: 14. listopadu 2017
Vezl jsem borce, nadojenej a smrděl ukrutně, zech*anej a zes*anej. Přišla mi to říct vlakvedoucí. Smraďoch lístek, dojel na konečnou do Pardubic. Tam mám 45 minut a jedu další vlak. Nejdou otevřít okna, tj. vypnout otevírání dveří a nechat přes mou kabinu otevřený okna a vyvětrat. Místo abych si posvačil, sháním uklízečky a tancuju, aby byla souprava ve vůni.
Těsně před odjezdem přišla znova vlakvedoucí, že borec jede s námi back a že prej nevystoupí. Viděl ženskou, tak prej ať jde do p*dele, že se s ní nebude bavit.
Vjel do mě vztek, vyletěl jsem ze stanoviště a asertivně během sprintu k němu křičím. Trochu sprostě. Neskutečně mě vytočilo, že já budu šůrovat, aby lidi, co s námi jedou, byli spokojení, a zase to přijde vniveč. Frajer namítal, že má lístek.
„Hele, to mi je úplně u pr*ele. Až nebudeš smrdět, kdykoli přijď a svezu tě. Ale teď vystřel nebo volám benga. A hned táhni ven, hned, ku*va padej, smrdíš! Slyšíš? Hned!“ chrlil jsem na něj hromy blesky.
Když se vztekám, působím pravděpodobně přesvědčivě. Pochopil, že není místo na polemiku a diskuzi. Vystoupil a něco mrmlal. Vrátil jsem se do vláčku, omluvil se lidem. Ti poděkovali, úsměvy. A najednou koukám, borec šel do zadních dveří, že to znova zkusí. Tak znova ven a borcoj říct, že prostě ne a ať mě do p*či nese*e! A on, že čím má jako jet? Povídám, že je mi to jedno, ať si jede třeba nákladním.
Nejel se mnou, nevím, jestli ho někdo vzal…
Přecházím z jedné stran jednotky na druhou a jiný frajer – nohy na sedačce, v botách. Ze zásady v takových případech tykám a říkám zvýšeným hlasem…
„To nebudeš u mě ve vlaku dávat boty na sedačku, viď že ne?! To sis asi popletl, co?“
Nikdy je tam nikdo nenechá. Když se lidi zujou, neřeknu ani ň. Za 20 let jsem se ještě v práci nepral, jen jednou jsem seděl borcoj za krkem, když sprejoval vagon, páč nechtěl počkat na benga.
Nedělám ze sebe Igora Hnízda, ale prostě to beru tak, že je vlakový zařízení „moje“ a ničit si ho nenechám.
