Nehoda: Střet na přejezdu

Stalo se: březen 2019

Práce strojvedoucího není nuda. Nehrozí tu stereotyp. Vrátil jsem se z dodatkové dovolené, do konce měsíce zbýval poslední den a jedna směna. Nemusel jsem na ni jít, mohl jsem si vzít dovolenou. Přišlo mi to ale zbytečné a popravdě jsem se do práce po 14denním válení fakt těšil.

Vezl jsem ten den poslední vlak. Spěšňák, za dvacet minut bych končil směnu a frčel domů. Odjíždím ze stanice Chrast a další místo, kde brzdím, jsou Slatiňany. Zastávku Zaječice projíždím.

Tenhle úsek mam fakt rád. Nové koleje, můžu jet maximální rychlostí. Protože byla neděle, jelo fakt hodně lidí, celkem 107 cestujících, Regionova našlapaná po střechu. Žralok bohužel nejezdil, měl totiž po nezaviněném střetu s dodávkou na přejezdu v Zaječicích složitější opravu, než se původně čekalo.

Tahle část trati je na jízdu vážně parádní (video pod článkem). Vyjedete z Chrasti, z mírného klesání naberete okamžitě maximální rychlost a točíte mírně doprava. Výhled, kochačka, nádherná scenerie, je všude krásně vidět. Ujedete asi tři kilometry a blížíte se do zastávky Zaječice. Těsně před ní, před samotným nástupištěm, je přejezd.

Registruji, že na zastávce někdo stojí, krátce písknu. Pozor, jede vlak! Se spěšňákem nezastavuješ, letíš naplno.

Asi 15 metrů před přejezdem se zleva nečekaně objevilo malé bílé auto. Viděl jsem ho jen periferně, snad celou sekundu, a hlavou mi problesklo – ty p*čo, on nebrzdí!

Bum! Ttrtdtrdtrt trdtddddddttt..trdddddtttt trdddddttttt trddtttttt trdt. A ticho!

Auto mi zmizelo z očí, jen tupá rána a zvuky létajícího kamení. Dře se kov o kov. Lokotka se ani nehnula, žádný větší otřes.

Ihned po nárazu, ještě než jsem stihnul použít rychlobrzdu, začala mašinka sama brzdit. Náraz urazil brzdové kohouty a tím pádem se okamžitě vypustil vzduch. Přesto jsem reflexivně rychlobrzdu strhnul. Jel jsem ještě možná 8-10 vteřin a už stojím. Zhruba 250 metrů od místa nárazu.

Nahnu se přes ovládací pult, koukám pod sebe před mašinku a tam vidím napíchnuté malé, bílé auto, na obou náraznících. Jsem vnitřně přesvědčený, že takový náraz nemohl nikdo přežít. Naprosto vyloučeno.

Naskakují vzorce a postupy, výcvik a všechna školení – funguje to. Žádné emoce, nervy nebo hroucení. Než odejdu z kabiny, zabrzdím přídavnou brzdu, zatočím kolečko ruční brzdy a volám dipečerovi (výpravčímu), že mám na přejezdu střet s autem a bude to větší nehoda, možná mrtví nebo těžce ranění.

Vycházím ze stanoviště, nikdo z cestujících ani nedutá, tázavé pohledy. Už se ke mně protlačila i vlakvedoucí. Vždy se snažím lidem říct, co se děje, reagují potom s pochopením.

„Dobrý den, není nikomu nic? Narazili jsme do auta na přejezdu, dojdu se tam teď podívat. Paní vlakvedoucí vás obejde, zeptá se, zda nejste někdo zraněný. Vydržte prosím v mašince, já se za chvilku vrátím a povím vám víc. Možná budu potřebovat pomoc. Určitě ale budeme stát. Hned jak se nědo dozvíme, dáme vědět.“

Jdu k autu a vidím, že je to hodně vážný. V autě holka na místě spolujezdce, klučina jako řidič. Oba v bezvědomí, evidentně těžce ranění, oba chrčí, křečovité záškuby. Dýchají.

Vlakvedoucí Lenka je poklad. Už měla vytočenou záchranku, kterou jsem informoval o zraněných v autě. Ve vlaku naštěstí všichni v pořádku. Dále zjistila, že s námi cestuje lékařka, takže jsme jí pomohli vystoupit a společně se třemi mladými kluky, kteří nám ochotně přispěchali na pomoc, odpáčili dveře auta. Zraněné jsme po dohodě s dispečinkem nevyndavali z auta, hrozilo poškození páteře a míchy.

Během pěti minut jsem už slyšel v dálce fňuknu – policie, hasiči, záchranka a o chvíli později už u nás přistává vrtulník. Koncert záchraných složek není třeba vyzdvihovat, šlo jim to jak po másle.

Věnoval jsem se už svým věcem, pod mašinku dal preventivně klíny, byť mi bylo jasné, že se lokotka nikam nehne.

Ještě jednou jsem prošel celou Regionovu a zeptal se lidí, zda jsou OK a poprosil je o trpělivost, že je budou hasici časem evakuovat na zastávku Zaječice, odkud je odveze náhradní autobusová doprava, kterou zatím Lenka s dispečerem zajistila. Cestující naprosto skvělí. Žádní naštvaní nebo nadávky. Spíš zájem a obava o lidi z auta. Také telefonuji dalším dotčeným, v první řadě strojmistrovi, že jsem mu zničil další mašinku. Chtěl vědět, jestli jsem OK a zda to dojezdím, nebo chci vystřídat. Nic mi nebylo, takže jsem řekl, že směnu dokončím.

A potom už naběhlo klasické kolečko. Policie mi dává dýchnout. Ptají se, jak se to celé přihodilo. Přijíždí vyšetřovatel SŽDC, kontrola dokumentů, oprávnění, dokladů. Přijíždí vedoucí oprav; má ten den nehodovou pohotovost, dorazil i vyšetřovatel od policie.

Mezitím hasiči vystříhali zraněné z auta, vyndavali je na nosítkách, která nasunuli pod ně ještě v autě, a takto fixované je přenášejí k vrtulníku, kde je dále oživují.

Vrtulník a sanitka po dalších 20 minutách odvážejí zraněné a hasiči evakuují cestující posledními dveřmi vlaku. Evakuaci neřídím já, ale vedoucí zásahu. Ten rozhodl, že bude provedena až po odletu vrtulníku.

I on pak vyhlásil konec šetření, na místo dorazila také odtahovka pro auto. Zjišťuje se, že díky vzdálenosti a zářezu trati nedosáhne ramenem až k autu, takže z něj bude potřeba mašinkou „vyjet“. Potom si ho navijákem přitáhne blíž a teprve potom naloží.

Po klíčové pomoci kontrolora vozby – Jirky D. – se mi podařilo mašinku rozpohybovat. Vodil mě zkušeně na dálku telefonem po lokotce jak medvěda na špagátu. Vypni, zapni, zkus, podívej, ještě zapni, shoď jistič, zavři kohout, z druhý strany, sleduj, povol, vypni… Nebýt jeho, v životě bych neodjel. Přesně podle jeho odhadu Regina v omezeném režimu, navzdory masivnímu poškození, funguje a umožňuje mi opatrně vyjet z nabouraného auta. Ujedu asi tři metry, zastavím a jdu se podívat okolo, jak to vypadá. Zda něco neupadlo, nedře, neteče.

Po další domluvě s dispečerem jsem dojel asi desetikilometrovou rychlostí zpět do Chrasti, kde jsem uhnul mimo dopravní kolej, aby mohly ostatní vlaky opět začít jezdit.

Čekal tam na mě nový – čerstvý – strojvedoucí, který mašinku odvezl do Hradce Králové na opravu. Dělá se to tak, že přejíždí a uhybá od stanice ke stanici a prokličkovává mezi pravidelnými spoji. Pochroumaný stroj jede z bezpečnostních důvodů velmi pomalu.

Mě odvezl vedoucí do Pardubic. Už během jízdy řešil půjčení nového stroje z jiného depa a koumal, kde vezme díly na opravu, kde vezme opraváře, kteří lokotku zprovozní. Píšu to proto, že už dávno minula doba, kdy byla u ČD hromada lidí na všechny možné úkony. Tohle nyní řeší šéf, v neděli, protože prostě nikdo další není a neudělá práci za něj. Rozhodně mu sezení v kanclu nezávidím.

V depu jsem sepsal hlášení o nehodě, skočil do auta a pelášil domů. Směna se mi tedy nepříjemně protáhla.

Další dny mě čekalo sepsání zprávy o mimořádné události s vyšetřovatelem v depu, svědectví a protokol na policii, opatrné dotazy kolegů, kteří ví, že podobný střet není pěkná věc.

Bohužel – bouračka neměla šťastný konec.

Spolujezdkyně nehodu nepřežila. Řidič ano, ale dle svědectví známého vyžaduje jeho stav trvalou péči, protože má silně poškozený mozek a prognóza na zlepšení je minimální.

Jezdím tím místem často. Působí naprosto neskutečně, že jsem za dobu od nehody mohl narazit do dalších osmi či devíti aut. Jedno jsem minul opravdu o centimetry. Přijde mi to od některých šoférů jako sport – koukej, že to stihnu! Trend, kdy mají někteří řidiči koleje naprosto u anusu, evidentně jen tak neskončí.

Událost mě donutila reagovat. Zainvestoval jsem peníze do vlastní kamery, powerbanky a udělal si kit, který je lehce přenosný, ne moc velký a velmi dobře nahrává. Občas bych tedy svoje povídání doplnil videozáznamem. Pro lepší představu, jak průjezd přes přejezd očima strojvedoucího vypadá…