Oslava narozenin

Kamarádovi se minulý týden narodil syn, takže je nutné – v duchu dobrých mravů a tradice – takhle důležitou událost pořádně oslavit.

Na vsi máme noblesní, nově zrekonstruovaný prostor hasičárny. Zde se podobné veselice odehrávají již od mých jinošských let. Absolvoval jsem tu desítky oslav, všemožných Silvestrů, výročí, svateb, a zažil mnoho štěstí a radosti. Je ovšem pravdou, že se dřívější bujaré jízdy není mění na poklidné sezení a povídání, protože druhý den je nutno fungovat a kmitat kolem dětí. Nelze se už léčit dva dny z kocoviny.

Mám mnoho vzpomínek na události zde prožité.

Jednou tu kamarád slavil 50. narozeniny. Opouštěl jsem arénu kolem půl jedné ráno a byl svědkem zajímavého úkazu, kdy se přítomné ženy, včetně té mé, srotily v mohutný šik a začaly trpět pocitem nesmrtelnosti a patentu na chytrost.

Úplná bojovná nálada! Kuráž si dodávaly pitím kořalek, ačkoli předtím celý večer cucaly víno. Svou paní jsem několikrát marně lákal a vyzýval, ať mě následuje k domovu. Kolektivem jejích družek jsem byl opakovaně okřikován a ponižován. Prý ať nekazím zábavu a když jsem takový, ať si klidně jdu.  😀

Tehdy mě velmi zaujala jejich společná řeč a zápal v očích. Úplnej fanatismus! Odešel jsem tedy k domovu sám.

Sladké ovoce výhry jsem si mohl vychutnat druhý den. Takřka všechny ženy měly po kombinaci několika druhů alkoholu značné chmury a trápila je úporná nevolnost. Já naopak, po osvěžujícím plaveckém tréninku a výborném, posilňujícím obědě, poskytoval v dobrém rozmaru trefná a potřebná doporučení, abych jim alespoň přesně zacílenou radou ulevil v těžkých chvílích.

Nic z toho nebylo na této oslavě narození prcka nutné. Jen jsme seděli a povídali. Nevím, kdo nadnesl téma mého blogu. Už se to nějak víc ví, čte čím dál více lidí, někteří se i poznávají. Vyprávěl jsem jim, co a jak, a že z návštěvníků blogu mám čistou radost. Samozřejmě podobná věc vzbuzuje zájem – proč to dělám, co z toho mám, jestli jsem už slavnej apod.

Dostalo se mi chvály, ale také kritiky. Jedna z přítomných dam – mám ji moc rád – vyjadřovala určitou nespokojenost.

„Hopo, je to dobrý a hezký, to jo,“ povídá mi. „Ale je to nějak hodně o vlakách, víš? Ráda bych se tam dočetla i o něčem hezkým, o něčem hlavně pro nás, víš? Prostě něco pro nás, ženy!“ 😀

Hned první možnost něco takového sepsat jsem dostal pár minut po její žádosti.

Novopečený otec zamyšleně pozoroval jednu z přítomných maminek. Moc hezkou. Asi třicetiletou, už má dvě děti. A povídá jí:
„Koukám, tys nějak zhubla, viď? Po dětech…“

Maminka se napřímila, ve tváři se jí rozlil spokojenej výraz, jasně čitelná radost. Povídá:
„No zhubla, hlídám si jídlo a dost cvičím.“

„No, akorát máš teda mnohem, mnohem menší k**y než dřív. A takový ňáký jako spadlý dolů,“ dokončil bedlivé pozorování.

Byl po zásluze vyhlášen lichotníkem večera. Se mi tuze líbilo, jak maminka znejistěla a přes obličej jí přeběhl mrak. Ale nakonec se smála. 😀

Slibuji tedy, že s vyprávěním o „vlakách“ někdy uberu a zkusím sepsat i další příhody ze života. Hlavně pro vás – ženy.

Moje manželka bude mít jistě radost! 😀