Ranní vyprávění – dílna

Během zácviku na strojvedoucího jsem 3 měsíce strávil na dílně. Čas tam strávený pomůže navoněnému budoucímu fírovi pochopit, jak náročná a potřebná je práce mechaniků. Uzavřou se tam mimo jiné i dlouholetá přátelství, vznikne vzájemné pochopení, podpora, respekt, a v neposlední řadě člověk pozná jiný svět.

Všeobecně je známo, že na dílně ubíhá čas mnohem pomaleji. Výrazně volněji, žádný boj o sekundy nebo minuty. Dál díky skupině lidí vzniká možnost vše pečlivě promýšlet, vyslechnout více názorů, najít víc úhlů pohledu a dumat nad problémem beze strachu ze zpoždění. Nemusí se nutně jednat jen o pracovní či drážní věci.

Miloval jsem dílenská rána.

Dělalo se od šesti ráno. Přicházel jsem nepatrně dýl, takže už pět pracovníků sedělo na utržené koženkové lavici z vagonu a vedlo rozhovory. Můj příchod se zpožděním byl vítaným námětem k řečem o línejch fírech, kteří neumějí chodit včas. Protože mám duši bojovníka, hned jsem se na oplátku zeptal, kolik oprav již stihli udělat během mé nepřítomnosti a čím závady odstranili, když vidím zamčené ponky.

To se jim líbilo. Že je někdo hubatej jako oni. Strašně mě bavilo je cvičit a lstivě s nima vyjebávat, na což reagovali nehraným údivem a nadávkami, případně povzdychnutím, že snad není možný, abych byl taková ku*va.

Tyhle ranní debaty mi opravdu schází, jako fíra sedím v kabině úplně sám.

Jedna z posledních takových debat se nesla kolem domácích hádek jednoho z montážníků a kvalitních názorů a doporučení od ostatních. Potom se debatovalo o rozbitém displeji telefonu po pádu na koberec a nekřesťanské sumě za opravu, která převyšovala hodnotu omláceného Hujaveje.

Hned potom si vzal slovo Karel, strašlivě šikovnej a pracovitej mechanik. Jeho příhody byly vždycky v TOP10.

„Včera večír jsem koukal v televizi na super dokument. Chlap se synem bydleli v divočině, někde u Afriky to bylo. Jeli na člunu na ryby, na jezeře, co z něj vytejká řeka do moře. Cestou narazili na kámen, člun děravej na sra*ku, chlap si ještě nějak poranil nohu, otevřená zlomenina, naštípnutá kost. Nabírali vodu, jen tak tak dopluli na ostrov, jak byli těžký,“ začal vyprávět.

„Malej ostrov, deset na deset metrů, nízkej strom uprostřed, spíš takovej keř. Jezero plný krokodýlů, přeplavat nešlo, tak se tam na tom kousku země na chvilku utábořili. Ty vole, jenže navečír byl příliv. Začala stoupat voda, ostrůvek se zaplavoval a mizel před očima, krokoušů strašný kvanta, plavali blíž a blíž. Cejtěj zranění, maj vyvinutej čich.“

Karel s vyprávěním nespěchal, vědom si toho, že mu sedm posluchačů visí na rtech. Nikdo ani nedutal.

„No prostě v p*deli, tak zraněnýmu tátoj ten kluk pomohl vylézt na ten keř, co byl tak metr nad vodou, možná ani ne. Ten řval bolestí. A kluk, že byl lehkej, vlezl do člunu a že dojede pro pomoc. Vyšlo mu to se zatížením těsně pod díru, ale nesměly bejt vlny, jinak nabíral. Takže odjel, slzy v očích, když se díval na toho tátu. A ten už byl nad hladinou jen asi padesát centimetrů, písek z ostrova už vidět nebyl, jak voda vylezla.“

Fanda, s očima přilepenýma na vypravěče, už to nemůže vydržet:
„Karle, a co bylo pak?“

„Hele, dál už nevim, sem to přepnul.“

Bouře nadávek, která začala létat prostorem, si příliš nevšímal. Konec příběhu se tedy nikdo nedozvěděl. Ale stejně se nám vyprávění líbilo.

Měl potom ještě jednu, ostřejší, kdy selhala lékařská péče o jeho babičku a doktoři si už nevěděli rady. Vypadalo, že je konec a stará paní umře. Její manžel ale nechtěl pochopit konečný verdikt, takže ji vzal na posledních pár dní domů a léčil podle sebe. Nakonec babičku vyléčil a ta fungovala ještě několik let jako čiperka. Nicméně příhoda je tak ostrá, že by neprošla přes zdejšího laskavého, leč nemilosrdného korektora. Ale tekly mi slzy smíchy.

Strašně mi tyhle dílenský chvíle chyběj. Až nás všechny prodaj soukromníkoj, zbudu tady u ČD úplně poslední.

Otočím vypínačem. Zamknu. Vytírat nebudu, na to se*u.

A vrátim se ke klukům na dílnu. Držte mi tam místo, chlapci!