Chlap pod mašinou (+ video)

Stalo se: 19. července 2020

Ráno jsem nastoupil do práce po jediném dni volna a mám před sebou dvě dvoudenní směny. Vezu zrychlený osobák nahoru do Hlinska a protože jedu zpožděný o šest minut, točím ihned spěšňák zpátky do Pardubic. Je sucho, krásné nedělní dopoledne.

Stáhnu tříminutové zpoždění a jedu na čas. Projedu pomalou jízdou přes rozkopané Medlešice, kde spokojeně zjišťuji, že s rekonstrukcí znatelně pokročili, a čeká mě poslední úsek. Projíždím kolem letiště, kde je rychlost 85 km/h a projedu táhlý oblouk k zastávce Závodiště. Tam kopíruji hlavní silnici na Hradec Králové a jednoznačně vyhrávám souboje s auty, protože mi traťová rychlost dovoluje mašinku rozjet na 100 km/h.

Jako strojvedoucí mám určitě spoustu chyb, některé malé, jiné velké a pár skutečně zásadních. Jednu věc mi ale nikdo upřít nemůže. Oči mi fungují skvěle. Nerad spouštím zrak z trati, nesnáším občasné koukání do tabletu, ladění vysílačky, nastavování informačních systémů a bůhvíjakých dalších vymožeností, včetně chytrých telefonů. Fíra prostě má, a jde opět o můj názor, koukat především před sebe. Na trať a koleje.

Jsem ještě daleko, ale něco se mi na trati nezdá. Nevím, co to je, jedu skoro 90 km/hod a mám na pozorování a rozhodnutí asi tři vteřiny. Někdo přechází koleje? Ne, nepřechází, sedí na kraji nástupiště? Není na nástupišti, ale přímo vedle kolejí!

To není možný, sebevrah? Okamžitá rychlobrzda a je mi už dávno jasný, že včas nezastavím. Nejdřív pískám a modlím se.

„Uhni se, tvl, uhni, dělej!“ běží mi hlavou.

Borec se svalí jak špalek vedle koleje pod peron, ale nohy má hozené přes kolejnici. Začnu houkat jak na lesy a v duchu na něj křičím, ať ty nohy z kolejí sundá. Což se mu povede chvilku předtím, než mi skoro zmizí ze zorného pole. Žralok brzdí, brzdí a já čekám, zda se ozve charakteristické tupé žuchnutí. A je mi jasné, že se chlapík prostě do té mezery prostě nemohl vejít. Konečně stojím.

Okamžitě mačkám tlačítko střadačové brzdy a otevírám dveře kabiny. Ptám se cestujících, zda jsou v pořádku. Zvědavé pohledy, všichni sedí a čekají, co bude. Přijde vlakvedoucí, poprosím ho, aby obešel pasažéry a hlavně hlídal dveře, ať nikdo nevystupuje, že se dojdu podívat ven. Při každé takovéhle situaci je důležité, že nejsem na všechno sám.

Vykočím z vlaku a blížím se k pánovi. Ten už sedí na hraně peronu, nohy hozené dolů. Usmívá se a mává mi. Jsem rád, že žije.

„Dobrý den,“ povídám mu, „nejste zraněnej? Právě jste se podruhý narodil.“

„Nic mi neni.. Hele, odkud to jede na Trutnov?“ odpovídá a mně je jasné, že má upito. Nasucho polknu.

„Opravdu vám nic není? Prosím vás, bežte pryč z těch kolejí, takhle nemůžete sedět. Tamhle máte lavičku, kde jste se tu vůbec vzal?“

„Rozumíš, já su z Ostravy, p*čo! My se včera hrozně ožrali a já vůbec nevim, zkama ty vlaky jezděj na Trutnov!“ jede si frajer svoje.

„Můžete chodit?“ ptám se.

„Jo, můžu,“ chytá se konečně. „Hele, jeď a řekni mi, kdy pojede další vlak?“

„Tady takhle nemůžete sedět. Tamhle je lavička, klidně lezte po čtyřech, ale neseďte tady!“

„Jojo…“ dívá se prázdným pohledem na trať a vyhlíží další spoj.

Vůbec si mě už nevšímá, je viditelně rozhořčený, že ho nevezmu do Trutnova. Nemá smysl ho víc rozčilovat. Jdu kousek dál, volám 158.

„Dobrý den, tady Hopa, strojvedoucí vlaku. Poprosím – stojím na závodišti v Pardubicích, mám tu opilého pána v kolejišti, pošlete mi sem prosím hlídku, já tu s ním počkám.“

Než domluvím, vidím něco neuvěřitelného. Po hlavní se blíží policejní auto na majácích a zastavuje. Skutečně asi tři minuty po zastavení vlaku už jsou na místě. Do telefonu teda vysvětluju, že už je hlídka u mě a že se s nimi domluvím. Z auta vyběhnou tři policisté, bleskově skáčou přes svodidla a ještě během chůze si nasazují rukavice. Jak rád je vidím – paráda!

Teprve pak mi dojde, že panáček byl z Ostravy a bleskne mi hlavou myšlenka na koronu.

Vysvětluji policistům, co vím a co se právě stalo a ptám se, jestli můžu jít do vlaku, že potřebuju zavolat výpravčímu. Dostanu svolení po informaci, že operační s kterým jsem mluvil po telefonu na mě má kontakt, protože se mi ještě asi ozvou. Chlapíka odvádějí k lavičce, povezou ho na kontrolu do nemocnice, já se vracím do kabiny a volám výpravčího, kterému pak popisuji situaci a jak dobře pro nás dopadla. Nikdo žádné zranění, nikde žádná škoda, není to naštěstí mimořádná událost, ale jen incident v dopravě.

Mám ovšem sedm minut zpoždění…

Dojíždím do Rosic, jdu ještě všechno výpravčím dovysvětlit a hlavně upozornit kolegu, s kterým v Rosicích křižuju a který bude pokračovat směrem na Chrudim přes závodiště. Říkám mu, ať dává raději pozor.

V depu potom sepíšu hlášení strojvedoucího, zvoní mi znovu mobil, volá mi policejní vyšetřovatel. Diktuji mu ještě jednou, co se událo. Odpoledne se dozvím, že frajera policie odvezla na záchytku se sympatickými 2,84 promile pod kůží. Je mi skoro líto, že na něj nemám žádný kontakt, protože bych mu doporučil, aby 19. červenec slavil jako svoje druhé narozeniny.

Měl kliku. A koneckonců já společně s ním.

Poučení pro všechny – vlak brzdí opravdu dlouho!