Výlet a pýcha

Minulý týden jsem měl z větší části odpočinkový. Vrchní strojmistr mi vyšel i v nabitém čase dovolených vstříc a vyhodil mi z rozpisu dvoudenní směnu. Tím jsem nečekaně získal nerušených pět dní volna.

Protože jsme s manželkou poslali děti k babi a dědoj na prázdniny, opájíme se množstvím volného času. Program je pestrý, aktivní a rozmanitý. V první řadě je nutno stihnout moje plavání a pak už je mi úplně jedno, co paní Hopová vymyslí. 😀

Ještě než se dostanu k jádru článku, zastavím se u drobného zážitku, který mě obveselil. Vzal jsem totiž manželku s sebou na trénink. Protože jí ale převlékání (jako nejspíš každé ženě) neuvěřitelně trvá, odmítám na ni čekat a spěchám do vody sám. Než dorazí, mám už první protahovací dvoustovku za sebou a všímám si, že mě ze břehu zaujatě pozoruje zkušený pardubický trenér, který – stejně jako já – miluje každodenní plaveckou dávku.

Můj plavecký styl jistě vykazuje značné množství vad a tak školené oko profesionála trpí. Několikrát mě přátelsky a vždy trpělivě upozorňoval, že agresivní máchnutí dominantní pravačkou při kraulu nevypadá dobře a navíc je doprovázeno značným cáknutím, což působí velmi rušivě.

Ačkoli jsem se mnohokrát tohoto nešvaru snažil zbavit, vždy jsem po nějakém čase sklouznul k zažitému návyku a ulehčoval si naučeným švihem zvolené tempo.

Protože bylo plavání během korony vyloučené, začínal jsem hned první návštěvu po nucené pauze zvolna a soustředil se na zafixování klidného a správného položení ruky s dlouhým vytažením z ramene. A zjistil jsem, že mi nový návyk přešel celkem rychle do krve.

Absence cáknutí si všimli i plavčíci, kteří mě mají za ty roky nakoukaného, a také trenér, jenž vychoval mnoho úspěšných plavců a tudíž je nezpochybnitelnou autoritou. Ze šatny přicházející manželka tedy na vlastní uši slyšela, kterak se mi dostává uznání a chvály.

„Jsem dlouho tak pěknej kraul neviděl, neskutečná paráda!“

Protože si uvědomuji, že každodenní vodní privilegium je v prvé řadě její zásluha, upozornil jsem trenéra, že i ona si zaslouží projevit přízeň, protože bez její péče bych podobné výsady (tisíce hodin koupání v chlorované vodě) nemohl nikdy dosáhnout.

„Milá paní, měla byste na něj bejt pyšná! Fakt neznám většího poctiváka!“ trefil to trenér napoprvé.

Díval jsem se ženě do očí, spokojeně se smál a kýval současně hlavou, protože mě pobavilo, že kompliment byl sice hodnotný, ale nespravedlivě adresovaný jen čistě na mou radost a potěšení. 😀

Ilustrační foto: Ricardo Frantz / Unsplash

Cestou domů jsem jí opětovně připomínal, jestli si uvědomuje, co si lidi myslí. Že jsem bezvadný chlapík a zda tedy hodlá ještě vylepšit svůj vklad stran servisu pro moje potěšení, abych mohl dosahovat ještě lepších výsledků a nových vynikajících výkonů.

Smála se, pravda trošku kysele, protože si samozřejmě uvědomuje, jak nefér je celý systém nastavený a že moje spokojenost pramení hlavně z faktu, že ji můžu denně prakticky beztrestně škádlit, provokovat a trápit. 🙂

Ale k věci…

Ve středu jsem se po návratu z bazénu dočkal famózního slavnostního oběda a nestřídmě se té dobroty ukrutně přecpal. S plným pupkem mám tendenci hýřit skvělými nápady.

Protože bylo počasí naprosto optimální, navrhnul jsem paní Hopové cyklovýlet. Můj plán zněl – dojet vlakem s kolama do Letohradu, odtud se vrátit po cyklostezce do Chocně (30+ kilometrů). Tam se pokochat krásou léta a za odměnu také zastavíme na nějakou mlsku. V Chocni pak už jen dáme kola do vlaku a pojedeme domů. Super!

Vyrazili jsme, v Chocni přestoupili na rychlík a přesně na čas zastavili v Ústí nad Orlicí, kde bylo pět minut na přestup do Leo Expresu, který Letohrad podle nového grafikonu obsluhuje. Ještě jsem s ním nejel, takže jsem dychtivě čekal na faily a prohřešky proti obvyklým drážním mravům, které bych potom mohl s patřičnou dávkou posměchu mohl prezentovat jako jasný úpadek železničního cestování po předání zlému soukromníkovi. 😀

Popravdě – všechno bylo v pořádku. Kola jsme naložili a s malým zpožděním způsobeným čekáním na přípojný rychlík vyrazili k cílové stanici. Přišla stewardka a já koupil jízdenky, což mě jako režijkáře velmi bolelo, protože těch 108 korun mi už nikdo nevrátí. 😀

V Letohradu jsme vystoupili na nově opraveném nádraží (skutečně velmi prokouklo) a rozjeli se k Chocni. Nadšení z výletu mi začalo kazit pouze moje dosyta přecpané břicho, které hlasitým škrundáním začalo protestovat proti sportovnímu výkonu.

Běžně netrpím na zažívací neduhy, ale v sedle kola jsem se vážně strachoval, že pokud bych si tiše a nepozorovaně ulevil od vnitřního tlaku, pravděpodobně to odnesou nohy až ke kotníkům a samozřejmě moje zánovní superkolo. Radši jsem v rámci bezpečnosti tento nápad jako tvrďák potlačil a zatnul se k výkonu.

Na první občerstvovací stanici jsem k neutralizaci bolesti pozřel skvělého a božsky kyselého utopence s feferonkou. Potřebnou hydrataci zajistila domácí zázvorová limonáda.

Tento lék bohužel nezabral, naopak bych řekl, že měl tendenci věci významně urychlovat. Protože ale člověk od dráhy musí něco vydržet, nenechal jsem se nárazovými křečemi příliš otrávit.

Tempo, kterým jsme se přesouvali, bylo skutečně svižné. Cesta příjemně ubíhala a se skvělým časem (s dětmi nedosažitelném) jsme přistáli u parku v Chocni, kde jsme zjistili, že nám osobák domů jede až za dvě hodiny. Chvilka váhání, diskuze a odsouhlasení – jedem, nebudeme čekat!

Nastalá situace měla tři pozitivní dopady:

• Přestalo mě zcela bolet břicho, což mi výrazně vylepšilo náladu a znovu se ukázalo, že dráha člověka vycvičí ve všech směrech. 😀
• Také mě překvapilo, s jakou lehkostí jsme zvládli ujet 50 kilometrů, což mi dodalo další elán na podobný neplánovaný švih.
• A největší paráda – druhý den úplná pohoda, žádná bolest nohou či zadku. Jel jsem na plavčo s hrozným těšením.

A nakonec – je ještě jedna radost, která mi s ohledem na moje aktivity zlepšuje náladu. Na tu už se mrkněte sami.

Připomínám, že startovací váha byla 103,9 kg a prakticky nedostižný sen byl 95 kg.

Cítím se náramně! 🙂