Jelikož jsem prodělal Covid v lednu a drážní očkování nedopadlo, byl jsem nucen počkat na okamžik, kdy půjde běžným způsobem zaregistrovat i můj ročník. Neb jsem zvídavý, udělal jsem si i kontrolní test na protilátky. Jeho vyhodnocení jistou míru imunity prokázalo, ovšem čísla byla nízká.
Po posledním nepříjemném zážitku (o němž stále nemůžu zatím napsat) jsem musel zabrousit do osobních zápisků z fírovské školy. Nebyl jsem si jistý technickým rozměrem a vadou, která se mi na vlaku následně objevila. Při listování množstvím obsáhlých poznámek jsem si uvědomil, jaká kvanta informací člověk během let strojvůdcování absorbuje a že jejich rozsah už mu nepřijde ani trochu zvláštní.
Výluky kolem Pardubic nekončí, ba naopak. Přináší provozní těžkosti, s kterými je nutno počítat a raději aktuálně do práce přijíždím o chvilku dřív, abych se seznámil s průběhem směn. Ty se teď často liší od zaběhnutého stereotypu.
O víkendu jsem měl volno a přišlo mi vhod. O poslední noční jsem nebyl daleko od železničního průseru a uvědomil jsem si, jak moc důležité je nespěchat u neběžných dopravních úkonů.
