Ztrácím svou původní bezstarostnou psací ostrost. Čím dál víc. Nad texty mnohem víc přemýšlím. Kolem věcí, které mě štvou, našlapuju opatrně a raději se tvářím, že žádné nejsou. Nepíšu už pouze pro čtenáře z mého bezprostředního okolí, které bych mohl v případě výtek lehce uchlácholit či poslat jinam. Doba si žádá své, člověk si musí dávat větší pozor. Přesto… 🙂
Před 50 minutama jsem dojel do Havlbrodu. Na WC naděláno na prkýnku a vedle mísy lejno rozpatlané po podlaze. Já to nevyrobil, protože mašinku řídím, a průvodčí se dušuje, že v tom taky prsty nemá.
Je výluka. Dovezu vláček do Chrudimi, zabrzdím. Od stejného nástupiště odjíždí čtyři minuty po mém příjezdu další Žralok. Jednokolejka.
Uplynulé týdny z pohledu strojvedoucího skutečně nebyly vůbec radostné. Nebudu rozebírat smutné události z médií. Mám pocit, že vše důležité již bylo řečeno.
Na dnešní vysvětlující úvahu mě přivedla situace, která se udála 2 týdny zpět. Během jízdy spěšňáku za mnou přišla vlakvedoucí s dotazem, zda by šlo omezit výkon klimatizace.
Jet na místo, kde to dobře znáte a cítíte se tam jako doma, je čistá radost. V případě Sázavy, kam jezdím dlouhé roky, je tento pocit násobně silnější. Letošní pobyt měl ovšem několik vrcholů, které stojí za zmínku.
