A ještě o sportu

Ještě jednou se vrátím k loňskému předsevzetí, kdy mi během zavřených lázní přišlo díky adminově pošťouchnutí na mysl, že bych mohl zkusit sundat něco špeku, který jsem za roky ve vodě získal.

Takzvaný tulení efekt není výmysl, ačkoli u mě se přebytečné sádlo ukládalo popravdě i díky nezřízené konzumaci sladkostí a vrozené dobytčí žravosti. Tento důvod, korunovaný nepravidelným spánkem, je vstupenkou do klubu silných lidí, což mi přišlo v tak mladém věku zbytečné.

Samozřejmě jsem při adaptaci na nový život udělal několik chyb a nebudu je zde vypisovat. (Ale já bych mohl! – pozn. admin) Určitě by vám přišly typické či zbytečné. Do doby, než jsem si na vlastní kůži ověřil slepé cesty, odmítal jsem se podřídit některým dogmatům, protože se mi nezdála pravděpodobná.

Umět si později přiznat mýlku bylo, je a bude v mých očích známkou zásadní slabosti. Zvláště když nelze nezdar na nikoho svést, čímž by se fail lépe omlouval.

Jinou věcí ovšem je, proč u zcela průměrného člověka byla vyvinuta tak ďábelská chuť sportovat a co způsobuje zarytost a pravidelnost, která se vymyká běžnému chápání. Mnohokrát jsem o tom přemýšlel a nedospěl k žádnému vysvětlujícímu závěru.

Že jsou tyto úvahy pro spoustu cizích lidí jen nudnými plky, mi došlo po nedávné zkušenosti s adminem.

Ten den jsem opravdu přehnal. Vůbec nevím, proč jsem si naložil úplně zbytečně ohromnou porci aktivit. Ráno ostrý běh – 7 km. Ihned poté jízda na kole – 22 km. A po návratu potom veslo na vyšší zátěž – 13 km. Odpoledne dlouhá tempová procházka s paní Hopovou a přiznám se, že jsem potom byl fakt unaven. To mi ovšem nezabránilo, abych znovu usednul na trenažér a navesloval dalších 12 brutálně rychlých kilometrů.

Dojezd byl zvláštní… Radost z výkonu a parádního času se mísila s vědomím naprostého vyčerpání a zbrocený potem jsem zhrouceně seděl na sedáku. Podivně přibržděný a zamyšlený.

Zrak mi padl na držák s telefonem, který je namířený kolmo proti dráze vesla a zapisuje propojením s aplikací detailní statistiky. Všichni ví, že nejsem úspěšný youtuber a to se potvrdilo i teď. Natočil jsem si prvně v životě selfie toho velmi intimního momentu vlastního přetížení a poslal ho ještě z garáže adminovi.

Za tím naivním činem byla patrně touha získat alespoň malé ocenění za tvrdou dřinu. Snaha obdržet drobnou pochvalu, stejně jako když malé dítě touží po laskavém slovu od rodičů. Nešlo o žádný kalkul nebo machrování. Propocený, starý a roztrhaný červený komplet, v němž vypadám jako bulharský vzpěrač, vylučuje zveřejnění mimo rodinu, protože vzbuzuje primárně odpudivou lítost.

„Proč mi to posíláš?“ otázal se admin.

Tato reakce mě hluboce ranila. Připadal jsem si jako naivní panna, která nabídla to nejcennější a dostalo se jí příkrého odmítnutí. Totální nepochopení a poraněný cit… z toho se budu ještě dlouho sbírat.

Další, kdo s určitým neklidem pozoruje mou maniakální zaťatost, je moje paní. Fakt, že musí trpělivě snášet okamžiky, kdy mám sice volno, ale věnuji se sobecky pouze sobě, pro ni není snadný. Jelikož mě inteligenčně několikanásobně převyšuje, možná jí na mysl přijdou i myšlenky o druhé míze. Klidu jí nepřidává ani fakt, že jako každá žena, která má na starost dvě malé děti a celou domácnost, nemůže dostatečně přesně monitorovat můj pohyb. Navíc si je vědoma, že umím velmi dobře a nezjistitelně lhát.

Ilustrační foto: Hopa za 5 let při stávajících výkonech.
Autor: Eirik Uhlen / Unsplash

Protože jsem se jeden večer v posteli nějak zálibněji a možná trošku narcisticky spokojeně prohlížel, vyjádřila obavu, zda sama není přiliš tlustá. Na místě je zdůraznit, že je v mých očích bez jakékoli legrace stále nejkrásnější na světě, mým největším životním štěstím a neztratila z pohlednosti a štíhlosti ani pověstné Ň z doby, kdy jsem se o její lásku ucházel.

Zadíval jsem se na ni velmi pozorně a vyřkl:
„Hele, já myslim, že na to moje š*kání je to snad dostačující.“

Úspěšnou a úrodnou setbu své lži jsem si uvědomil v okamžik, kdy jsem jen s největším úsilím vykrýval údery vedené na citlivé partie mého vyhublého těla.

Od traumatizujícího zranění mě zachránily až děti, které se přišly podívat, zda mamku nějak netrápím. Žena si je však mistrně přibrala do týmu a moje opakované výkřiky a prosby o smír a milost záměrně prodlužovala jako mstu za mou poťouchlost a trapičství.

Mnoho fírů z Pardubic jsou aktivní sportovci a mohou se pyšnit velmi pestrými výkony a rekordy. Ačkoli se psaním jen spokojeně bavím a mám za to, že zdejší čtenáři chápou určitou nadsázku, byl jsem po posledním rozlučkovém textu jedním z blízkých kolegů osloven, zda bych nechtěl pro vytržení z trudomyslnosti posílit jejich řady a účastnit se ještě dalších, registrovaných aktivit, které by pravděpodobně dokázaly nadobro rozehnat smutek, jímž jsem je posledním textem zahrnul. (Donekonečna mu můžu říkat, ať nepoužívá příšerně dlouhá souvětí. Ale je to jako když hrách na stěnu hází! – pozn. admin)

Další kolega mi ochotně předváděl, jak je vymyšleno bodování, měření a porovnávání, čímž mě skoro zlomil. Nebyl jsem daleko se ten den upsat k dalšímu koníčku. I když mi udělali radost, když mě berou jako sobě rovného, s lítostí jsem vábení odolal. Vize, že už tak těžce zkoušenou a milovanou manželku odměním další absencí doma, se jevila zcela vyloučená.

To jsem se zase rozepsal… Proč sportuju, jsme se stejně nedověděli, budou to teda jen ty endorfiny. Druhotný, nebo chcete-li podružný efekt je nyní mnohem snadnější ohýbání.

Pro připomenutí – před rokem váha ukazovala 104 kg. Ve stejný čas letos už opravdu nehubnu. V jídle se moc nehlídám. Ačkoli bych si loni řekl, že je podobná cifra vyloučena, spletl jsem se. Ostatně jako už mnohokrát.

Ale tady konkrétně mi vlastní omyl nevadí. Ba naopak, mám z něj kurev*kou radost! 😀

Dodatek admina

Tyhle články nikoho nezajímají, ale je fajn držet historii, abychom si mohli ve stáří s Hopou zavzpomínat. Takže si neodpustím pár bodů:

1. Paní Hopová má 49 kilo oblečená. Počítám, že z celkové váhy bude minimálně třetina v železených nervech a zbytek v trpělivosti.
2. Hopa konečně shodil a teď začíná řešit, že je unavený a nemá sílu. Konečně se začíná úročit moje opakovaná instrukce „Odpočívej!“, střídaná s dodatkem „Ale odpočívej, ku*va už!“ a „Najez se!“
3. Inkriminované video, jehož smysl mi unikl, bych popsal zhruba takto – Hopa, zhroucený, fialový a naprosto potem zbrocený kouká do kamery a vyčerpaně opakuje: „Ty p*čo, vo*e, hotovej!“ V jeho lyrickém vyjadřování jsem bohužel tentokrát nenalezl jedinou faktickou stopu, které bych se chytil. Moje otázka tedy byla zcela oprávněná, nikoli bezcitná.