Jarní krása

Opětovně mi vyšel celý víkend v práci. Dvojnásobné vstávání před čtvrtou ráno s celodenním ježděním generuje poměrně značnou únavu. Domů jsem dorazil teprve před malou chvilkou. Myslím ale, že si zasloužíte potěšit zážitkem, který mi projasnil den.

Jak pandemie ustupuje, začínají se vracet cestující. Velmi rychle. Některé vlaky už jsou skutečně plné. K obnovení frekvence přispělo i slunečné počasí, které láká k výletům a jarní zeleň dává zapomenout na mnohá trápení. Nelze si ovšem nepovšimnout i jiných krásných zajímavostí.

Při první ranní jízdě z Hlinska jsem zabrzdil v Rosicích nad Labem. Vypnul jsem řízení a zvoní mi telefon – volá mamka. Navléknu si respirátor, zamykám stanoviště a přecházím na druhou stranu jednotky.

Přijmu hovor a zamyšleně poslouchám důchodcovské trápení, které nesnese odkladu. Když jdu na druhou stranu venkem, abych se nemusel prodírat cestujícími, zaskočí mě nečekané poklepání na rameno od vlakvedoucího.

„Počkej, mami, vydrž,“ oddálím telefon od ucha a věnuji pozornost kolegovi.

„Hned za dveřema nalevo sedí taková černovláska,“ povídá mi s nadšeným výrazem ve tváři, „podívej se na ni. Ta je teda má… neuvěřitelný!“

Jsem zaskočen, ale rychle si utřídím priority a ukončuji rázně telefonát se slovy, že se musím soustředit na vlastní důležitou práci. Máma naštěstí dobře ví, že je v profesi strojvedoucího nutno věnovat plnou pozornost zadaným úkolům a spokojí se se slibem, že jí zavolám, až to půjde.

Vstupuji do jednotky a stoupám po schůdcích, zatímco nenápadným šilháním sleduji avizovanou parádu. Musím popravdě říct, že jsem se už vůbec nedivil zaujetí vlakvedoucího, protože podobný přírodní úkaz bývá na vlaku k vidění skutečně velmi zřídka.

Klika, že dokážu díky bohatým zkušenostem z mládí bleskurychle zhodnotit zásadní ženské přednosti. Uvědomuji si, že se mimoděk zamyšleně hryzám do rtu. Samovolně se mi vysunla i špička jazyka, což činím nevědomky při absolutním zaujetí nějakým problémem. Admin tuto anomálii zná velmi dobře z videí, protože ji vždy nemilosrdně vyřízne, zvětší a s výsměchem mi ji pošle, aby se pobavil nad mým postižením.

Ale zpět do vlaku.

Paní ve věku zhruba 40 let byla – dámy prominou – oblečena záměrně lehce provokativně. Ne lacině nebo vulgárně, ale zjevně si byla vědoma daru přírody a využívala ho maximální možnou mírou. Její popředí už sice lehounce začalo prohrávat boj s gravitací, ale tahle vada ji v mých očích nějak zvláštně polidšťovala. Nepůsobila zkrátka vyumělkovaně jak z katalogu, ani nedostupně.

Tohle všechno mi proletělo hlavou za necelou sekundu, než jsem kolem ní prošel. Než jsem za sebou zabouchnul dveře stanoviště a danou cestující tím zcela vypustil z hlavy, zhodnotil jsem si v duchu celou situaci :

„Ta by ještě dala medu…“ 😀

Ilustrační foto: Alexander Krivitskiy / Unsplash

Odpoledne jsem jezdil s jiným průvodčím a o pauze, když jsme se podivovali nad množstvím jezdících cestujících, jsem mu vyprávěl podrobněji ranní událost. Můj popis ho natolik zaujal, že přidal k lepšímu zážitek, o který se s vámi podělím.

Se starším kolegou strojvedoucím, jenž je opravdovým arbitrem dámské krásy, ten den vezli zvlášť vyvedený exemplář pohledné ženy. Měli možnost ji pozorovat ještě před nástupem do 810, když vykuřovala venku cíčko na dlouhé špičce. Navzájem se začali utvrzovat ve štěstí, které je potkalo a s okouzleným špitáním vršili superlativy na tušenou nádheru schovanou pod průsvitnou jupkou.

Fíra, který měl díky věku mnohem více zkušeností, byl v ráži a povídá:

„To je nádhera, viď? Takový pevný, ale dlouhý – jako čert rohy!“

Nastal čas odjezdu, úkony dopravce a průvodčí se vydal provést kontrolu jízdenek. Nedopadla nejlépe a vlakvedoucí musel bohužel ihned po odpovědi s potlačovaným smíchem utéct.

„Tak kam to bude, mladá paní?“ otázal se.

„Jedu sem.“ odpověděla čertice.

Ať vás to ve vlaku baví stejně jako nás. 🙂

Ilustrační foto: Stefano Ciociola / Unsplash