Konec a nový začátek

Pardubická výluka postoupila do další fáze. Skončily jízdy vlaku na Hradec Králové a Chrudim. Měl jsem tu čest chytit poslední nedělní noční před přerušením provozu. A projet tak ve tmě předchystaným staveništěm plným bagrů, jeřábů, náklaďáků, s nouzovou panelovou cestou kolem trati a s vykácenými stromy okolo. Před prvním večerním odjezdem z Pardubic jsem byl ovšem překvapen jedním zážitkem.

Pravidelní čtenáři dobře vědí, že nejsem příliš citlivý a že se též mnoho nedojímám. Mám prostě za to, že tyhle aktivity patří spíše něžnému pohlaví či dětem. Ukazovat známky pohnutí u dospělého chlapa, obvzlášť veřejně, je podle mě jasnou známkou slabosti. Přesto…

Ilustrační foto: Tom Pumford / Unsplash

Asi čtyři minuty do odjezdu a někdo ťuká na žraločí boční okénko. Nějaký pán v civilu, s respirátorem. Vždycky se posléze v duchu zastydím za prvotní automatickou reakci – kdo to zase otravuje?!

Svezu se z bidýlka fírovské sesle, otevřu okno a už vidím červenou pásku na rukávu, která značí pracovníka při výkonu dopravní služby.

„Ahoj, paní výpravčí mě pověřila, abych ti donesl rozkazy,“ podává mi tři lejstra.

Jedno na trasu do Hlinska, druhé na Hradec a třetí na ranní vláček do Přelouče. Přečtu si je bedlivě, i když už je znám zpaměti. Podepíšu a potvrzující originál vracím s díky přes okénko zpět.

„Než zavřeš, chtěl bych se s tebou rozloučit,“ povídá mi chlapík dál. Může mu být kolem čtyřicítky.

Jsem zaskočený. Okamžitě mi v hlavně proběhne automatická reakce v podobě nějakého zdravotního průseru. Vím velmi dobře, že některé nemoci si nevybírají. Opatrně a velmi neobratně ze sebe soukám pomalu slova uklidnění, zároveň chci ale vědět víc, proč bychom se měli loučit.

„Hele, já jsem výpravčí z Medlešic, zdravíme se,“ stahuje si respirátor a už ho poznávám. Obvykle tamtudy pálím devadesátkou a nezastavuju, takže na sebe u dopravní kanceláře jen mávnutím pokyneme a já ve vteřině mizím v dáli.

„Dneska se tu zacvičuju,“ pokračuje dál. „Nejspíš už se neuvidíme, protože se do Medlešic po výluce už nevrátím.“

Okamžitě si vybavím obrázek, který jsem podvědomě tlačil do pozadí. Do hloubky prokopaná stanice, barevné a tlusté husí krky a trubky zasunuté do země, všude nacpaná optika. Výsledkem je po nějakém čase vždy mříž na dopravní kanceláři, zrušená čekárna. Nastupuje obsluha stanice díky dálkovému řízení provozu.

Mohlo by mi to být samozřejmě jedno, protože výpravčí nemá s dopravcem na první pohled nic společného. Je to jiný podnik. S kolegou se ani neznám jménem.

Přesto ale podivně jihnu. Ne že by mi bylo do pláče, jen prostě vnímám určitou kolegiální sounáležitost a zároveň i smutek nevyhnutelného pokroku, který v přímém přenosu prožívám. Loučení pro mě prostě není snadné. Výpravčí beru jako zásadní prvek mé práce. Já i kolegové víme, jak moc (když jsou šikovní) dokážou naši činnost ovlivňovat a že mnohdy díky jejich umu sklízíme sladké ovace. Vážím si jich a mám je rád.

Ještě jednou poděkuju, dodám trapná a laciná slova útěchy. Popřejem si navzájem štěstí, pak přijde čas odjezdu, úkony dopravce a vyrážím na cestu.

Po návratu do Pardubic točím před půlnocí další kolečko na Hradec a projedu si úplně naposledy tzv. „Rosickou past“, jak jsem si pracovně pojmenoval odjezd na volno, ale do křivé a přes výměnu. I tahle anomálie pravděpodobně po výluce zmizí, ale já na ni do smrti nezapomenu! Jak já se jí před lety tehdy bál…

V jednu ráno se vracím do Pardubic, odstavuju lokotku a na 1,5 hodiny se natáhnu v odpočinkové místnosti, protože v rámci šetření je moje směna přerušená. Zaměstavatel, coby správný hospodář, ušetří něco peněz z neproduktivního výkonu.

Zazvonění budíku mě probere z polospánku a jdu si chystat motoráček na poslední ranní výkon. Jsou tři ráno. Měl bych být naštvaný a mrzutý, ale nejsem.

Pokračování příště…