Mlha

Včera jsem po několikadenním volnu nastoupil do práce s určitým napětím. Totiž jak bude u nás fungovat vládou nařízené covid testování. Byl jsem příjemně překvapen, protože nenastalo žádné drama. U okýnka jsem si vyzvednul respirátory a antigenní testovací sadu.

Dnes jsem si vyzkoušel, zda nejsem čirou náhodou pozitivní (to by mě po prodělané nemoci nemile zaskočilo) a musím si pogratulovat – nejsem. Výsledek jsem telefonicky oznámil strojmistrovi, ten informaci zanesl do programu a já se tedy zvesela mohu těšit na plánovanou směnu.

Hodlám si ještě zaplatit ze zvědavosti test na protilátky, abych věděl, jak moc jsem imunní a chráněný proti případné recidivě.

Ale dál… Před několika dny se změnilo počasí a já zaznamenal dlouho nezažitou mlhu jako kráva, což mi vnuklo chuť o tomto nepříjemném jevu napsat pár slov z fírovského pohledu. Jelikož vše zaznamenávala kamera, představoval jsem si, jak tento jev dokreslím dramatickým videem, kde bude lautr ho*no vidět, sesbírám desítky lajků, čímž se úspěch snažení zmaterializuje.

Seznámil jsem se svou úvahou admina, ale protože mi všechno neuvěřitelně trvá a navíc bojuji s leností po nemoci, již druhý den ráno mi psal, že po netu už kolují mlžná videa. Navíc daleko lepší, než dokážu natočit já.

Potěšilo mě velmi, že se už teda nemusím snažit a mohu v uspořeném čase projít několik pekelně těžkých levelů s Wasou, nicméně ani tento plán nevyšel.

Jak se tedy jezdí v mlze? No žádný hit to není, co vám budu povídat. 😀

Pocit je zvláštní – ženete se rychlostí, kterou byste v autě zcela jistě neriskovali a spoléháte na známý fakt, že je jízda vlaku vždy zabezpečena. Na koridorových tratím vám pomáhá návěstní opakovač, takže víte, co můžete na návěstidle čekat.

Ilustrační foto: Jaime Dantas / Unsplash

Na tratích vedlejších podobný luxus nemáte a orientujete se díky poznání trati a perfektní znalosti všech záchytných bodů, které vám usnadňují jízdu poslepu. Domek u trati, oblouk, kde to s lokotkou na styku koleje cukne, začátek a konec lesa, přejezd, cedule před zastávkou, informační systém mašinky, odhad a tak dále.

Průběh výše psaného a další vodítka vám umožní potlačit vrozený strach a hnát se naplno předepsanou rychlostí a maximálně zostřenými smysly vpřed.

Nejkrásnější a nejsladší odměnou je samozřejmě úplné finále. Na konci směny, u strojmistrovského okýnka potkáte staršího kolegu, který zachmuřeně a s únavou z nevyspání vznese dotaz:

„Jels ráno tu čtrnáctku dolu, jo? Od Žďárce nebylo vidět na krok, viď?“

Rozumíte mu a odpovíte:

„Tys vezl tu nulajedničku nahoru, co? Jsem tě křižoval na Cejřově. Čuměl jsem, žes jel na čas, pos*aná mlha, tvl, neviděl jsem na metr!“

A jeho pohled se změní. V očích mu čtete – kromě zcela oprávněné pýchy za špičkově zvládnutou práci – nově i radost. Po dlouhé době si totiž někdo všimnul značné snahy a tak nějak po chlapsku bez frází pochválil léty nabytou fírovskou a mistrovskou dovednost.

Nějak totiž za ty roky u dráhy víme. A mezi sebou o tom moc nemluvíme, takže věci zůstávají nevyřčené…

„Tvl, to je prostě ten dnešní svět, úplně všechno stojí za vyližp*del, ale co se dá dělat, prostě tu mašinku poslepu dovezem. Umíme to dobře a od toho jsme tady! Nebudem nad tím bulet jak ňáký ****** *******!“

Sedám do auta a jedu se domů dospat. Courám se pomalu, jsem mrzutej, vzteklej, furt není vidět skrz mlhu na krok. Celou cestu nahlas sprostě nadávám. A v duchu si říkám, že jsem se v tom vlaku cejtil stokrát bezpečněji!