Obyčejné radosti

Bylo by nefér si jen stýskat, což jsem činil v posledních článcích.

Pozitivně

Rozhodně u nás není vůbec špatně. Zapomínám si zapisovat většinu obyčejných směn, které jsou neobyčejné tím, že se během nic nestane žádná anomálie. A jsou krásné!

Sednete na mašinku, která funguje báječně. Povyprávíte si s vlakvedoucím, směje se na vás nová paní výpravčí, dojíždíte do cílové stanice a mačkáte tlačítko otevření dveří na vteřinu přesně. V úplné symbióze se sešitovým jízdním řádem.

Z vlaku se vám po zastavení hrne spousta pasažérů. Další chtiví nastupují a podle báglu i ohozu víte, že jedou na obyčejný courací výlet. A v ten okamžik pochopíte, že máte skvělou, fascinující a nádhernou práci s viditelným i měřitelným výsledkem.

Drobné radosti, malá štěstíčka, která člověka doopravdy naplňují. I po tolika letech, přestože jste jich zažili stovky a tisíce. Popisem tohle nejde předat. Musíte to zažít. Mám rád tu neopakovatelnost jednotlivých okamžiku a vědomí, že se dílo daří.

Jenže i to je člověku kolikrát málo!

Sny juniorů

Kousek před čumákem Žraloka stojí maminka, tatínek a klučina. Zhruba pět, šest let. Jasně vidím v jeho očích touhu. Obdivuje elegantní jednotku, mává. Zbývá mi devět minut do odjezdu. Nudím se a nemám zrovna do čeho píchnout – všechny úkony hotové. Přepsané číslo vlaku ve vysílačce, v rychloměru. Vzorně nachystaný a rozsvícený tablet v nabíječce. I četa už se mi vystřídala a ubytovala.

Ilustrační foto: R.D. Smith / Unsplash

Otevřu okýnko a mluvím k prckovi…

„Ahoj, to jsem rád, že jsi tady. Potěšilo by mě, kdyby ses zašel za mnou podívat, potřebuju totiž pomoct s jedním problémem…“

Rodiče chápou rychleji než kluk a vyráží ke mně na návštěvu. Ve dveřích povídám junákovi:

„Pojď dál, tady si sedni. Prohlídni si to dobře! Já bych tě chtěl poprosit, až budeš větší, jestli bys u nás nechtěl dělat strojvedoucího. Je nás totiž pořád málo, víš?“

Klukovi svítí oči.

„Myslíš, že by tě bavilo s takovým vlakem jezdit? Koukej, mám tady Kinder čokoládu, tak si ji prosím vem a až ji sníš, řekni taťkoj a mamce, že bys chtěl bejt nádražák, jo? Aby ti vybrali nějakou kolejovou školu.“

Loučíme se, radost nezměrná, přijímám poděkování.

Za moment odjíždím a není pravděpodobné, že rodinu ještě někdy potkám. Ale něco hezkého uvnitř mi zůstává. Mračím se na sebe! Jak se původně cynickej tvrďák věkem stává sentimentálním, je prostě ostudné. Hanba k pos*ání. A může za to tutově tohle řemeslo, možná i vlastní děti.

Jiné vysvětlení není. Že bych byl dobrák, je zcela vyloučeno. To vám admin i rád potvrdí. (Ano! – pozn. admina)

Čili…

Samozřejmě chápu, jak směšně může příhoda vypadat. I když ji mám zaznamenanou s reakcemi protagonistů na kameře, nebudu ji publikovat. Nechci. Chtěl jsem jen popsat, jak banální a nepříliš složité maličkosti, které člověk může udělat, dokážou prosvětlit den. A je zajímavé, jak se tohle „něco navíc“ podepíše kladně na uvědomění si daru, jenž není dopřán všem, kteří by o něj stáli.

No… Nevím, jak se mi psaní dneska povedlo. Nadávat mi jde výrazně líp! 😀