Za necelou hodinu odjíždím na noční. Na dnešek jsem měl původně nachystaný úplně jiný text. Rozlučkový. Protože je v práci díky pandemii jiný režim, přenáší se tento stav i do autorské nálady. Přišlo mi tedy na mysl, že se důstojně na čas rozloučím a poděkuji za dosavadní pozornost, protože už se nedá nic nového napsat.
Jezdí méně vlaků, přichází různá omezení, rušení, prázdninový provoz. Lidé mezi sebou dodržují distanc, nasazené respirátory a náhubky podvědomě nutí účastníky dřívějších debat tlumit vášně a netvořit hloučky. Všichni se teď spíše separují na individuální jednotky. A z toho bohužel dobrou příhodu vytvořit nedokážu.
Protože čtu internetová fóra, i zde vnímám značný útlum reakcí pod články, rezignovanost diskutujících a pasivitu pramenící z mnohdy existenčních starostí a celkově značné nejistoty davu. Jelikož je kolem mě také aktuálně i několik velmi smutných příběhů, nemám valné chuti dělat „zábavu“ za každou cenu – jen proto, aby tu bylo něco napsáno.
Už si nepovídám s vlakvedoucími, protože se snažím dodržovat předepsaná nařízení.
Ilustrační foto: Uwe Conrad / Unsplash
Ani o sportu psát nebudu, ačkoli se mi daří náramně. Makám tempem, které je blízké absolutnímu sebezničení a nacházím v tom trýznění podivné štěstí. Umožňuje mi totiž utéct z reality covid trápení. Zapomenout a zažívat spokojenost, na kterou jsem roky uvyklý z vody. Psát se mi o tom ale nechce, protože i dle ankety čtenáři touží číst hlavně o strojvůdcování, a tudíž by šlo o zbytečnou práci s mizivým efektem.
K práci jen pár slov… Nechci sklouzávat k banalitám nebo popisování všednosti či náplně mé profese. Všechno jsem tu mnohokrát vysvětlil a nemám chuť se stále opakovat.
Protože ale nyní začíná – kromě přestavby nádraží v Pardubicích – i další skutečně masivní výluková činnost, kdy bude jízda vláčku začínat a končit jinde než v Pardubicích, dostanu se s mašinkami na jiné a nové tratě. Tedy jinam, než kde běžně jezdím a co je už stokrát zaznamenáno na našem YouTube kanálu. S tím souvisí tedy i nová poznání, spousta učení a operativních postupů, které budou přinášet velmi pravděpodobně zážitky a obrázky, pro které sem milovníci kolejí a ČD chodí především.
Čili ještě asi psát budu. Musím. Rád.
Ještě vysvětlení, proč jsem nakonec tohle rozlučkové psaní předělal.
Moje původně definitivní rozhodnutí psaní přerušit rozbil admin. Tvrdě odmítnul – podle mě velmi dobrý a steskuplný – text vydat. Ačkoli byly moje argumenty prakticky neprůstřelné, je záměrně hluchý a necitlivý k mému nynějšímu rozpoložení. Vůbec nic si z něj nedělá, má naopak tendenci ho zlehčovat a díky schopnosti rozkazovat si silou vynutil obrat mého perfektního plánu.
Jistě není náhoda, že vše dělá díky své chytrosti velmi fikaně a dobře vycítil okamžik, kdy jsem zatvrzelý a zcela nepřístupný racionální debatě.
A co tedy bude dál?
Uvidíme. Za šest minut jedu do práce. A docela se těším.
Dodatek admina
Hopa poslední dobou upadl do spirály sportovního šílenství. Nejspíš se mi snaží dokázat, že si veslovací stroj nekoupil zbytečně, jak jsem mu otloukal o hlavu. Podle Garmin statistik tráví fyzickou aktivitou tolik času, že je s podivem, jak stíhá dojet do Pardubic na nádraží a vozit vlaky v regionu.
Za uplynulé dva týdny jsme se třikrát pohádali kvůli jeho nesmyslné zavilosti ve fyzickém úsilí versus nutnosti odpočinku, pestrosti činností a nějakého cíle. Jenže to je jako když hrách na stěnu hází. Protože mi nevěří, doptal se na rady u profesionálního trenéra, který ho seřval na tři doby a zopakoval mu totéž, co já. Jen trochu drsněji.
Když jsem mu včera připomněl, že už dva týdny nic nenapsal a že se mi práší na klávesnici, poslal mi z 80 % hotový text, jehož hlavní náplní nebylo nic. Když tedy nepočítám sebelítostivé stesky, výpis třiceti důvodů, proč nejde psát, a k tomu výčet dalších padesáti, proč se pomalu šourá – nikým nepozorován – za oponu k zadnímu východu do zpustlé uličky plné popelnic a krys.
Naše následná konverzace vypadala asi takhle (redakčně zkráceno):
Hopa: „Máš v mailu text…“
Já (po přečtení): „Když nemáš, o čem bys psal, nepiš nic.“
Hopa: „Nic se neděje, všichni jezdí sólo, náhubky, izolace. Z toho srandu neudělám.“
Já: „Tak napiš o tom, jaký to je jezdit v tomhle čase. Jak jsi osamělej a jaká je to nuda. Nemusí to bejt pořád sranda.“
Hopa: „Hm, no… tak já přepíšu ten text.“
Já: „Nic nepřepisuj, vyhoď to. A začni znova.“
Hopa: „Tvl!“
…animace: Hopa píše zprávu…
Já: vypínám messenger
Výsledek vidíte výše. Snad to zabralo. 🙂
Hopo, nic si z toho nedělej.
Já třeba mám psát diplomku a jsem ze zavřený univerzity tak zpruzelej, že skoro ani nemám důvod (teda mimo titulu, ale jenom kvůli tomu jsem na tu školu nenastoupil). Kolegy nevidim, vedoucího práce nevidim, výuka online, a ten kontakt, ten myšlenky rozvibrovávající a povzbuzující chumel lidí s pívem si skoro už ani nepamatuju.
Vyděržaj. A vem si na trudnomyslnost balon. A kup si nový hodinky 🙂
XOXO
Hodinek mám plnou kabelku, ale nejvíc nosím Garminy. 😀 Ostuda jsem.
Já si dělám na stará kolena jeden a půl ročního Mgr. na polské pobočce a neviděla jsem se od října live s nikým.
A to jsem měla jezdit krajem pana Hopy.
To je škoda, já se vždycky těšila na Vaše postřehy ze života 🙂 V této blbé době to bylo jako světýlko v tunelu. Opatrujte se a třeba Vám to psaní bude chybět a zase se ozvete. Mějte se hezky a se sportem opatrně, olympiáda možná nebude a Vy to nebudete mít kde zúročit.
Do e-mailu jsem Vám nedávno poslala obrázek z druhé strany, možná Vašeho vláčku.
Cože, text bez náplně? Covid udělal z fíry projekťáka? 🙂
Já bych ale radši zase s náplní. Pardubická přestavba mě moc zajímá! A víc veslovacích videí prosím!
K veslovacímu videu bych něco měl…… Zapracuji časem smutný zážitek do článku. Jinak samozřejmě díky moc za podporu.
Milý Hopo, myslím, že by bylo škoda skončit s inspirativním psaním. Když jsem na sklonku roku 2019 objevil tento web a začetl se do něj, musím říci, že to byl ze šťouchů, který mě popostrčil k tomu, že jsem se po mnoha letech rozhodl si splnit svůj dětský sen. No a rok s rokem sešel a momentálně už jezdím na topírně. Uf,ale byla to fuška! Tak jsem se neučil ani před maturitou. A to jsem maturoval v roce 1988 😀 . Ale je to paráda a baví mě to čím dál více. Takže díky za články a nepřestávat. Maximálně zvolnit. Ale jen dočasně !🙂.Ještě jednou díky a vydržať.
Dalibor
Dalibore, paráda. Takováhle reakce neuvěřitelně potěší a připomene mi, proč jsem se vlastně do psani o fírování u ČD pouštěl. Děkuju moc!
Byl jste pioněr? Tak vyděržajtě😁.
Ale vážně, je to pro všechny strašně těžká doba. A mně třeba zajímá přestavba nádraží v Pardubicích, vzhledem k tomu, co jsem obdobně zažívala nedávno v Berouně 😁.
I ježdění po dalších tratích, nikde to mimo nádraží Pce neznám. Držte se.
V týhle podělaný době asi na každýho přijdou slabší chvilky, fajn, že to dáváš … 👍 (ze zdravotních důvodů jsem od září nebyl na vandru a už mi z toho hrabe … příští víkend konečně aspoň na dva dny, snad to tělo dá… kua musí 😉)