To byl zase den

Pondělí, 4. října 2021, bylo vpravdě vypečené.

Motorovka vs. prst (1:0)

Svých 2,5 dne volna jsem zahájil náramně. Ráno jsem vyexpedoval děti do školy a pustil se do řezání dříví. Zjištění, že mi zmizel z kanystru benzín, jsem přešel lehce. Sám totiž také kradu bratrům bez optání potřebné věci, aniž bych považoval za důležité je o tom informovat.

Asi po hodině práce jsem díky nepružným pracovním ČD kalhotám nedokázal dostatečně hbitě uhnout liště motorovky. S rozmrzením jsem zjistil, že jsem si prořízl okovanou kanadu, ponožku a také prostředníček, který zůstal v cestě rozjetému řetězu. Musel jsem tedy řezání přerušit, protože vytékající krev znesnadňovala ohledání rozsahu poranění.

Zepředu mám bříško prstu jako hadí jazyk, nehet je rozdělený napůl. Mohlo to dopadnout ještě hůř. Ale i líp. Při polévání rány propolisem jsem kňučel jak malá dě*ka.

Stáhnul jsem si rozšklebené maso trojitou náplastí po Rambovsku k sobě a odjel na trénink. Ignoroval jsem lamentování mamky, která odmítala přijmout tezi, že na pocuchané nervy je nejlepší vypnout hlavu a utéct do míst, kde má člověk svatý klid.

Voda

Ani tohle se moc nepovedlo. Dneškem započivší soustředění juniorské reprezentace bude týden využívat mé domovské sportoviště. To znamená, že se budou zcela ignorovat zavedené pořádky a mládež okupuje bazén v čase, kdy si ho běžně uzurpuji já. Nadávky, které jsem cedil mezi zuby, zatímco jsem potupně plaval mezi důchodkyněmi s naondulovanými hlavami, ani nebudu popisovat. Beztak by je admin smazal. Po nepříliš uspokojivých 90 minutách trápení ve vodě, plných vyhýbání a vynucování si přednosti v jízdě, jsem vyrazil k domovu.

Všechno špatně

V autě jsem potom v zatáčce potkal kamion v protisměru. Abych se vyhnul srážce, musel jsem sjet ze silnice, což vyrobilo další záplavu vzteku. Ten se nepatrně zmírnil až s obědem, který pro mě manželka zachránila a vyšetřila z neděle.

Zjistil jsem též, že jsem se ani nepodíval na své stránky, kam admin nahodil chválící článek o mém zaměstnavateli. Zjištění, že má slova lásky ke změnám u národního dopravce jsou lidem u pr*ele víc než moje plavání (a to je co říct!), mi probudilo další vlnu hněvu. Nevděčné publikum! 😀

Odpolední psaní úkolů, doprovázené frustrovanými výkřiky manželky, která se rozčilovala nad bídnými výsledky vlastních potomků, mi velelo raději nazout prořízlou botu, děravou fusekli a jít i s nepříjemným handicapem řezat, štípat a rovnat. Učitelský hlas o vysoké tónině na mě totiž působil díky vzteklé rezonanci mnohem rušivěji než naplno ječící pila Stihl.

Večer

Tma. Před půl hodinou jsem si nalil rum Non plus ultra a umístil do něj ledové kameny, které (dle popisku) zvýrazní jemnost nápoje. Na to, že jsem si je pořídil za poměrně dost peněz, je jejich přínos nevalný. Ťukám do tabletu text a snažím se nevnímat tepání v ráně, které mi připomíná, že opatrnosti není nikdy dost.

Jedna neuvěřitelně chytrá žena po čtení mých zápisků vyřkla odvážnou tezi, že je pro mě psaní možná určitá terapie. Asi měla pravdu. Už je lépe. Ale ne o moc.

Photo by phil cruz on Unsplash