Dva (ne)stejné dny (2)

Pokračování prvního dílu, aneb člověk by očekával stejný průběh směny.

Ráno

Hned ráno, když jsem se dozvěděl, s kterým strojem dnes na servis pojedu, jsem si musel svítit baterkou do nádrže, protože sklíčko naftoznaku bylo černé zcela neprůhledné.

Moje podezřívavost se ukázala oprávněná, protože díky nečekanému nočnímu prohozu byl motorek nevyzbrojený. Naštěstí bylo dost času, takže jsem v pohodě doplnil naftu a s velkorysým předstihem žádal výpravčího o posun do stanice.

Tam mě již očekávalo mnoho studentů, kteří se nemohli dočkat, až využijí silné wifi a příjemně vytopených prostor, které rekonstruovaná 810ka nabízí. Dorazivší vlakvedoucí, skutečný matador D3 tratí, ihned odděloval klíč pro odemčení výměn z masivního svazku. Opětovně mi tím připomněl důležitost, kterou spojenectví našich profesí vytváří.

Jeli jsme na čas, bez zpoždění. Studenti i vlakoš mě v Holicích opustili a já pokračoval do Hradce, kam jsem dorazil dokonce s náskokem.

Zde mě vrchní v depu využil k přestavení vagónů, neb hrozilo, že by se nestihlo s katrem odjet včas. Jelikož jsem nespěchal, oprášil jsem si poslech návěstí posunu („Můžeš sunout, můžeš sunout, ještě můžeš, můžeš sunout. Pět metrů, pomalůůů, zastáááv, stůůůj, dobrý. Tak a teď se pojď podívat, cos udělal!“) 😀 a nepatrně vypomohl.

Tragédie

Jelikož jsem v noci dobře spal a ráno byl čilý jak rybička, opětovně jsem zavrhl válení na posteli a vydal se k lázním. S diametrálně odlišnou chutí a nadšením jsem dorazil do haly. Tam jsem myslel, že se skácím!

Ačkoli jsem si předem samozřejmě zjistil, že je otevřeno a rozpis drah mi bude nakloněn, nedokázal jsem předpovědět výpadek elektřiny. Nefunkční počítače, čtečky čipů, světla… Do toho křik, pobíhající školáci, nervózní učitelky.

Čekal jsem pět, deset, nakonec i patnáct minut, když jsem uslyšel větu od procházejícího provozního: „Prej nejede půl Hradce, překoplej kabel. Další lidi už nepouštět!“

Zbořil se mi svět! Hala se rázem vylidnila, všude pusto a prázdno. Se zármutkem jsem pozoroval uvnitř plavající šťastlivce a odmítal přijmout fakt, že mi to dnes neklapne.

Ilustrační foto: Natalya Letunova / Unsplash

Jak jsem nakonec dosáhl vytouženého cíle, se mě radši neptejte! 😀

Každopádně když jsem po půl hodině intenzivního tréninku v takřka liduprázdné padesátce zaregistroval naskočivší informační tabuli, kde se objevil nápis „kondiční dráha – rychlá“, došlo mi, že se energetikům podařilo výpadek opravit.

Ten den byl zkrátka náramný. Vítězství nad nepříznivým osudem mě natolik potěšilo, že jsem si furiantsky přidal ještě 200 metrů nad původně plánované čtyři kilometry. A dojel ho – jak jinak – v novém osobním rekordu.

Zpět do práce

V depu potom znovu oživit motor, posun, závěs, brzda. V Borohrádku odvěsit a od výpravčího převzít rezervní klíče od D3. Do Holic, posun, spojit, v Moravanech rozvěsit, odnést D3 klíče do sejfu. Rychle zpět na motor a ohlásit dispečerům připravenost k odjezdu:

„Pane strojvedoucí, ještě před osobákem byste jel, ano?“ ptá se dispečer. „Ujedete mu? Ještě není v Uhersku…“

„Určite ujedu,“ ujišťuju, „mám silnej motor, mašina se prakticky vzpíná na zadní!“

„Dobrá,“ smál se, „svítím vám, můžete vyrazit.“

Poděkoval jsem a jelo se. Do Pardubic jsem chytil zelenou ulici a když jsem se posunem ploužil do depa přes záblesková světla upozorňující na místo, kde se v kolejích pracuje, míjel zmiňovaný osobák teprve vjezdové návěstidlo do stanice.

Pohrdavě jsem si pomyslel, že ani tři tisíce voltů nemůže přemoci oturbenou 810ku. S pocitem hrdosti jsem posléze vyzbrojil nádrž až po víčko.

Naházet si veksle, zvednout vrata, zajistit vozidlo proti ujetí, zamknout, kabel, klíče na háček, D3 klíče do schránky a rychle domů.

S vědomím, že mám před sebou velké jednodenní volno, se mi zbytek dne jevil vcelku projasněně. Možná i proto, že jsem si navečer vyřešil i další zapeklitou záležitost.

Ale o ní zase jindy, jo? 🙂