Když jsem si minulý týden vyslechl příhody kolegy, který mi vyprávěl o zážitku z posunu, nenapadlo mě, že i já budu zanedlouho nepříjemně trnout.
Zapsáno: 7. 9. 2022
Znovu opakuji, že největší a nejhorší průsery se v mých očích rodí z naprosto banálních důvodů. Ty často eskalují navrstvením několika aspektů do situací, z kterých se člověku ku*evsky orosí čelo. Posuďte sami…
Posun
Kolega líčí:
„Jedu zbrojit, z panelu mě brali po 11 přes celou stanici. Vidím oranžovou vestu, dělňas, šel si vedle toho vytyčenýho prostoru, jak ho mají obehnanej špagátem. Byl ale mimo něj, jako u tej jedenáctej. Čumí na mě, houknu radši a borec zvedne ruku, že o mně ví.
Jedu dál, asi dvacítkou, blížím se k němu. On kráčí, ovšem furt v průjezdným profilu koleje. Asi bych ho zachyt, tak znova pro jistotu houknu. Opět zvedne ruku.
Už jsem docela blízko, radši brzdím, on zase zvedne ruku, vidí mě a stoupne si přímo dovnitř koleje, rovnou proti háku! Zabrzdím a koukám na něj. On si teprve teď uvědomí, kde stojí. Zvedne obě ruce v omluvném gestu a uhne se.
Písknu a pomalu pokračuju dál. Nikdy jsem nic podobnýho nezažil, byl duchem úplně nepřítomnej, zcela mimo. Bůhví, nad čím uvažoval. Myšlenkama naprosto jinde, strašný!“
Kdo s vlakem jezdíte, víte, o čem je řeč. Něco se zdá jasné, ovšem za malou chvilku je všechno jinak a jste v průseru, ani nemrknete.
Měl jsem možnost si to ověřit několik dní poté a zážitek to nebyl nic moc. Stydla mi u něj krev v žilách.
Smutné
Vyfasoval jsem Pesu a vezl první vlak. Protože je třeba 31ku Žraloka nutné krátce po odstavení nabíjet a jeho oprava se stále nedaří zrealizovat, naučil jsem se už z večera volat do dopravy v Hlinsku, abych domluvil, kde a jak bude se mnou jednotka nocovat.
„Ahoj, ano, dáme to na kabel, počítám s tím, na druhý to necháme. Až přijedeš, zůstane tam, dobře, děkuju a jeď opatrně. Víš, co se stalo včera, ne?“ líčí mi paní výpravčí tragický zážitek, který potkal kolegu z turnusu.
„Brr, ani mi to neříkej, strašný! A kde u vjezdu? Tam je devadesátka, ne? Někdo místní? Ach jo!“ běhá mi mráz po zádech, ale loučím se vesele. „Tak díky, dám bacha a za hoďku ahoj!“
Na automaticky vyřčená slova jsem si vzpomněl už za chvilku.
Šero
Naprosto banální zastavení ve Žďárci u Skutče. Zažil jsem ho tisíckrát. Mám tři minuty zpoždění, vezeme dost lidí, dveřmi se míhají cestující. Na návěstidle volno, písknu výzvu strojvedoucího, je už skoro tma.
Vlakvedoucí vidím v kameře, jak mi vzorně vypisuje svítilnou téčko. Zavřu dveře, zajede schůdek, kouknu se ještě jednou preventivně do kamery, na klacku s barvou pořád zelená. Rozjedu se a po dvou sekundách se automaticky podívám znova na obrazovku kamery.
Ačkoli tam předtím nikdo nebyl, nyní se mi v zorném úhlu nezřetelně jeví šerem přikrytá malá postavička dítěte. Mává na někoho uvnitř vlaku.
Asi se loučí s tatínkem, kterého vezu, myslím si spokojeně. Ale ten jev se mi vůbec nelíbí. Děcko neobratně a kolébavě běží vedle vlaku, mává a sápe se na dveře. Na pytel je, že Žralok zrychluje strašne rychle. Jak jedu víc nez 20 km/h, kamera zhasne. Tu rychlost naberu asi za 5 sekund po rozjezdu…
Okamžitě brzdím, hypnotizuju obrazovku a trnu. Zastavuju, děcko mačká tlačítko. Asi jsem odvezl maminku, říkám si, nestihla vystoupit…
Dveře naštěstí vyšly ještě u perónu. Otevírám je a koukám z okna. Z venkovní tmy se blíží po nástupišti kočárek s dalším dítětem. Tlačí ho maminka. Vidím vlakvedoucí gestikulovat.
Všichni nastupují, pískám výzvu, vlakvedoucí dá souhlas a jedem.
Ilustrační foto: Stefano Pollio / Unsplash
Matka
Asi za tři minuty ke mně dorazí rozrušená vlakvedoucí. Vypráví mi, co se stalo. Paní se dvěma dětmi a kočárkem, která s námi chtěla cestovat, využila čekání na spoj plodným způsobem a něčím se nafetla. To by samo o sobě nevadilo, lidé mají různé koníčky.
Když jsem ovšem písknul výzvu, v jejím zpomaleném mozku se probraly poslední zbytky neuronů a došlo jí, že k vlaku z čekárny nestihne dojít. Poslala tedy zhruba pětiletého synka, aby vlak zdržel a sama se věnovala kočárku s druhou ratolestí. Než prcek ale doběhnul, vlak už byl v pohybu.
Vlakvedoucí vyděšeně za zavřenými dveřmi sledovala, jak dítě sahá po blokovaných tlačítkách a klopýtá při běhu. Už měla v ruce telefon, aby mi zavolala a v tom jsem začal brzdit.
Hněv, který posléze chorému mozku vedoucímu kočárek věnovala, prý nebyl příliš účinný, neboť paní byla duševně v jiné dimenzi.
Co na to říct… Když mi v Hlinsku vystoupili z jednotky, pozoroval jsem matku s intenzivní nenávistí a strašným vztekem. Nejspíš jí vůbec nedošlo, jak blízko tragédii jsme se všichni dohromady nacházeli. K čemu by mi potom byla obhajoba, když… Brr, ani nechci domyslet.
Klika, štěstí, anděl strážný, karma – možná všechno dohromady.
Pepa
Zkušenost je to každopádně ku*evsky poučná. A věřte, že jsem moc rád, že se do těch kamer (zrcátek) po rozjezdu nikdy nezapomenu znova podívat. On to ten můj školitel na zácviku vyžadoval zcela správně.
Pepíku, za ten dril a pedantsky vyžadovaný návyk, který jsi mi natlouk do hlavy, ti ještě jednou moc děkuju!
„Už měla v ruce telefon, aby mi zavolala a v tom jsem začal brzdit.“ — proč nepoužila hned záchrannou brzdu?
Jinak děsnej zážitek. Jste každý den hrdinové.
Protože když za ní zatáhne musí volat dispečera, do POP napsat závadu porušena plomba a sepsat OZ
Plně s Tebou souhlasím, stále sledovat situaci vpředu/vzadu mě vtoukli kolegové ještě na parních strojích a dovolím si tvrdit, že jsem tímto zabránil nejednému neštěstí. Pochopitelně jsem tento návyk předával i při zaškolení novým kolegům. Bob ☃️ důchodce
Zrovna v pátek večer mi „vyšlo“ delší čekání na přípoj v Olomouci. Sedím si na lavičce na druhém perónu. Mezi prvním a poštou je plot a na konci branka. Pravidelně tam někdo chodil, nějací fírové z/na šichtu a ostatní zaměstnanci, tak občas branka klapla. U prvního nástupiště čekal panter na odjezd, výzva, branka klapla a nějaká paní scházela ze schůdků směr jakoby podél pošty. Říkám si, že další, která jde na šichtu. V tom si dřepla a přikrčila se k fasádě. Říkám si co to jako dělá… Jakoby na malou, ale kalhoty nahoře a hlavou se nějak divně přibližovala k výhybce. Tak mě napadlo, jestli ji fíra vidí, ale než jsem nějak zagestikuloval tak už na ní houknul, tak si říkám cajk, ale baba furt hlavu skloněnou. Bzrda… zastavil asi 5 m za tím místem kde byla… Co teď?? Ale za pár vteřin se krokem rozjel… Paní pak vylezla po schůdkách zpátky a do minuty zmizla průchodem na parkoviště…
Bože, skoro ten samý scénář jsem nevěřícně sledovala na svém nádraží. Vlak vypravený, odjíždí, ještě říkám chlapovi s děckem – jděte od toho vlaku dál. Potřebovali se nutně opírat o okna Žraloka, kde seděla matka. Tak poslechli, a richtig. Vlak se rozjel, děcko se chtělo opřít znovu, já ze sebe vyrazím jenom nevěřícné ,tak kurva‘ a vlak zastavuje. Nikomu se nic nestalo, ale vysvětlete jim, jak málo stačí.
A vidím to dnes a denně u matek s kočárky. Kočárek si vedou, ale to druhé nebo třetí děcko klopýtající za nimi, nebo ještě lépe, na odrážedle, evidentně u odjíždějícího vlaku nepotřebuje dozor.