Nečekaný a smutný odchod

Koukám zamyšleně na skleněnou plochu tabletu a rozpačitě si uvědomuji, jak bude dnešní psaní těžké a smutné.

Umřel Václav Rubeš. „Náš“ Václav Rubeš.

Když odejde takhle mladý člověk, manžel a otec malých dětí, otřeseně si uvědomím, jak strašně nefér život dokáže být.

Kdysi…

Jeho existenci jsem poprvé zaznamenal dávno před vznikem těchto stránek. Tehdy jsem se snažil poprvé v životě a notně amatérsky pomoci jedné rodině v akutní nouzi. Vašek to zaregistroval, přispěl nemalou částkou a dokonce vymyslel nástavbu mé původní skromnější vize. Další úroveň této podpory pak už jela zcela pod jeho taktovkou.

O pár měsíců později jsem začal natajno tvořit texty. Ty začaly kolovat mezi známými a spřátelenými dušemi a přišel impulz, abych je nějakým způsobem učesal do zveřejnitelné podoby. Oslovil jsem tedy Václava s prosbou, zda by mi nepomohl vyjednat povolení a výsadu publikace získat.

Trpělivost

Přijel za mnou do Pardubic osobně. Jako dnes vidím přistání ECčka na čtvrtém nástupišti, s tradičním 15minutovým zpožděním, odkud jsme se přesunuli do blízké restaurace. Tam jsem mu zdlouhavě vysvětloval své pohnutky a ambice. Že mě tenkrát prakticky nepřerušoval a dokázal se mnou strávit tři hodiny, aby pak všechno odkýval, považuju za důkaz božské trpělivosti, pochopení pro kolegy a zápalu pro dráhu.

Bylo to neuvěřitelně skvělé setkání. Bez ostychu jsem mluvil, protože jsem ve Vaškovi našel člověka, kterému jsem mohl bez obav a otevřeně říct, co mě baví, trápí, těší. Sdílet společnou vášeň k profesi, kolegům a cestujícím. Vzájemně si notovat.

Dnes už vím, že viděl mnohem dál než já. Odhadoval a předvídal díky zkušenostem a vzdělání to, co já maximálně tušil. Přesto, nebo možná proto, mi nabídnul pomoc, které jsem mnohdy bezostyšně využil.

Když jsme spolu telefonovali, často se smál. Nebyl asi zvyklý na přímočarost a zjednodušené uvažování lidí ze vsi.

Plány

Když jsme ho s adminem navštívili v Praze, abychom společně s dalšími kolegy nahlédli pod oponu jeho plánu na oprášení a povzbuzení železničářské hrdosti, bylo fascinující pozorovat jeho nadšení, energii a vůli něco pozměnit. Korona pak vše zhatila, ale některé z myšlenek na „modrou armádu“ mám pořád v paměti.

Hrdost!

Vím, že nesmím a podvolím se. Ale kdyby bylo na mně, tak v pátek, kdy se pojedu s mentorem do Prahy naposledy rozloučit, nakráčím do smuteční síně v modrém tričku s logem ČD na prsou. S modrou fírovskou bundou ČD v ruce. Aby se jasně vidělo, že jsem na svou práci patřičně hrdý. A aby bylo zřejmé, že jsem měl možnost spolupracovat se skvělým člověkem.

Ale hlavně, že jsem neuvěřitelně pyšný na to, že mě Václav pokaždé oslovoval „kamaráde“.

Vašku, moc díky! Budeš tu chybět.

Dodatek admina

Václav byl dlouholetým šéfredaktorem magazínu ČD pro vás a bývalým šéfredaktorem časopisu Železničář. Kromě toho byl ale podepsaný i pod spoustou zajímavých projektů, videí a v neposlední řadě i fejetonů Já, Koloťuk. Železničář tělem i duší, se zápalem, pokorou a citem pro koleje, lidi, cestující a vše okolo.

Čest jeho památce.