Nevede se mi

Je neděle ráno, jsem v práci. Na pondělí nemám nic v zásobě. Do odjezdu zbývá 25 minut. Svezl jsem po noční jeden vlak dolů a čeká mě ještě jedna otočka.

Lamentování

Lázně ukončené rizikovým kontaktem. Karanténa a potom propuknul omikron. Nemám chuť tvořit. Zvlášť s přihlédnutím k faktu, že ať píšu, jak chci, stejně se nezalíbím všem.

Když budu psát pozitivně, naštvu akorát věčné nespokojence, kteří můj mateřský podnik nemůžou ani cítit. Pokud napíšu o pracovních úspěších, vysloužím si pověst chlubila a dostanu nálepku „zachránce dráhy“. V případě vzteklého psaní, s poukázáním na nešvary a díry v systému, zase přivolám hněv nadřízených. Při neutrálním a sterilním psaní zase budou články každýmu u zadku. A teď, babo raď.

Poje*aná doba. Každý se musí ke všemu vyjadřovat, mít názor a ten někomu vnucovat. Škatulkování, nálepky, všechno zjednodušit hned a okamžitě – mor dnešní doby. Následné obhajování a vysvětlování je potom už jen municí pro případnou hejtovací omáčku, která se z detailu uvaří.

Je asi jasné, že se mi o spoustě věcí ani mluvit nechce. Radši o nich moudře mlčím. Ukázaly by totiž, že i já chybuji, což se nehodí do vystavěného obrazu, který si zde dlouhodobě buduju. 🙂

Radost jiných

Jsem přesvědčený, že lidi mají nejraději, když se mi něco nepovede. Jedno co, prostě smůla a neštěstí cizího vždy pobaví a potěší. Vidím to nejlépe na situacích, kdy sdílím vlastní smutek nad nezdary u mých blízkých. O těch železničních samozřejmě mlčím. Ale ty soukromé, kdy se směju sám sobě, to je jiná. Dějí se mi vcelku často.

Setkání

Karanténa a covid mě donutily kontaktovat telefonicky mého lékaře, aby mi vystavil kontrolku. To lze provést elektronicky a protože mi kromě teploty a bolesti kloubů nic nebylo, povaloval jsem se otráveně šest dní doma. Když už jsem chtěl pracovní neschopnost ukončit, musel jsem se osobně dostavit do ordinace. Neměl jsem z toho velkou radost.

Náš pan doktor je oblíbený, proto má vždy čekárnu narvanou k prasknutí. Čekání dvě a více hodin ve skupině dalších zájemců o audienci není nic výjimečného. Takový nekomfort mi přináší chmury, proto jsem lstivě vyčkal až do 11:30, abych minul nedočkavé důchodce, kteří k lékaři s železnou pravidelností míří už v osm ráno.

Odhad jsem měl přesný, protože při vstupu do čekárny jsem pozdravil pouze jednoho pána.

„Prej dobrý den. Nazdar Hopíku! Co ty tady? To už u vás není doktor?“ otázal se dotyčný a spokojeně pokračoval. „To je neuvěřitelná klika, hele! Jarda je uvnitř, čekám na něj, vezme mě domů. Ten bude čumět, že jsme se tu takhle všichni potkali. Hele, a co jinak? Jak se máš, co děláš?“

Tvl! Vůbec jsem netušil, kdo to je! 😀

Je jasný, že se nejvíc v čase mění ženy. Vrásky, ztrhané rysy, porody a starosti je promění často k nepoznání. My chlapi zůstáváme pořád stejní. Myslím. Tedy až na výjimky. Zjevně jsem na jednu právě narazil.

Ilustrační foto: Brad Helmink / Unsplash

Ovšem jako zkušený kamuflážník jsem se nenechal vyhodit z rovnováhy.

„To je roků, co jsme se neviděli! Dělám strojvedoucího, ale chyt jsem asi od dětí omikron, tak si jdu nechat ukončit neschopenku,“ povídám.

Otevřely se dveře a do čekárny vešel Jarda. Okamžitě, ještě mezi futry huláká: „Čau Hopíku! Ty vo*e, to je náhoda, jsme se neviděli třicet roků! Jak se máš, co děláš?“

„Fíru dělá, měl omikron,“ povídá ten neznámý za mě, zatímco se marně snažím zařadit i Jardův obličej, který je pro mě zcela cizí.

Nahlouple jsem se usmíval a předstíral radost ze setkání. Uvnitř jsem byl šokovaný, že jsem vedle jak ta jedle. Přesto jsem se styděl zeptat, takže jsme si dál vyprávěli a já se tvářil, jako by neplánovaný sraz byl nejlepší událostí za poslední týdny.

Vysvobodila mě až volající sestra. Musel jsem spolužákům zamávat a zmizet.

Vyšetření proběhlo bez závad, nemoc už byla pryč.

Doma

Příhodu o dvou neznámých kamarádech jsem vyprávěl doma.

„Proč ses nezeptal sestry?“ nadhodila lakonicky žena, když se mi dostatečně dlouze vysmála.

Zamračil jsem se na ni, protože mě tohle jednoduché a logické řešení vůbec nenapadlo. A furt dumám, koho jsem to tam vlastně potkal. 😀