Objevný rok – Europa Park (1)

Květen je mimořádně plodný na zážitky a umožňuje mi sepisovat události, které rozhodně nejsou běžné.

Už od začátku naší spolupráce adminovi vyčítám, že ze zdejší tvorby nemám žádný hmatatelný užitek. Ten moje otravování a spílání těžko snáší. Ale neustoupí. Raději sáhne do vlastní kapsy, mnohdy dost hluboko, a odmění mě hodnotnou prebendou.

V úplných začátcích se mi odměny příčily a způsobovaly stud. Časem jsem si na ně ale zvyknul. Vycítil jsem totiž, že si mě nekupuje, ale chce mi „jen“ udělat radost. Jeho nápady i možnosti jsou značné. A pestrost pozorností pro obyčejného nádražáka dechberoucí.

Jedna z těch, které se budou jen těžko překonávat, se odehrála minulý týden. A odměna to tentokrát nebyla pouze pro mě. Jelikož dobře ví, že klíčový podíl spokojenosti (a tím pádem i chuť k psaní) čerpám od ženy a dětí, vymyslel zážitek pro nás všechny. A povím vám už na začátku – stálo to za to!

Europa Park, Německo

Výlet do největšího zábavního parku Německa (a druhého nejpopulárnějšího v Evropě) se původně měl odehrát už před 2 lety. Tehdy nám všem do života vstoupil covid, takže se vše několikrát rušilo a přesouvalo. Složitost, s jakou si má paní před pár týdny vyjednávala v práci volno, by bez větších problémů vydalo na samostatný článek. Nakonec se ale podařilo napříč celou partou domluvit den D. Odjezd z Prahy v neděli (22. května, 11 hodin), návrat v úterý (24. května, večer).

Dopolední odjezd vylučoval ranní bazén, takže bylo nutno nasadit alternativní sportovní zátěž – kolo (nový rekord, průměrná rychlost okruhu 30 km/h!) a veslo. Popravdě jsem se slabošsky bál adminovi navrhnout, že bychom vyrazili kapku dýl, abych mohl do vody. U něčeho s ním totiž není radno diskutovat a zdálo se mi vcelku rizikové, vymotat ho doruda ještě před opuštěním metropole. 😀

Jedeme!

Cesta do parku je dlouhá, přes 600 km z Prahy, od nás potom ještě víc. Bál jsem se, jak ji budou snášet děti, ale zbytečně. Daly ji naprosto v pohodě. Přispěl k tomu i fakt, že jsem se na cestu vydal manželčiným vozem, na který jsou zvyklé.

Určitá potíž a obavy, zda budu stačit sportovnímu vozu admina, se ukázaly jako liché. Ačkoli nasadil od začátku skutečně ostré tempo, neustále si mě hlídal v zrcátku a přesun probíhal bez komplikací, jen s několika biozastávkami. K hotelu jsme dorazili kolem půl šesté. Admin vyřídil formality, obdrželi jsme karty od pokoje a šlo se bydlet.

Tady mi poprvé spadla brada, protože se rodinný podnik poměrně lišil od ubytoven, kde běžně nocuji. Čistý, prakticky nový, vše voňavé, personál usměvavý a přátelský. Můj údiv nebral konce.

První večer

Po chvilce odpočinku jsme vyrazili na procházku kolem areálu, abychom se po cestě protáhli a natěšili na následující den. Začali jsme komplexem hotelů patřících k parku. Všechno vymazlené, uklizené, upravené. Tančící fontána u hotelu Bell Rock nás zaměstnala na několik minut a v radostném rozpoložení mě paní zaskočila dotazem, proč nebydlíme v tom hezkém majáku. Aby se předešlo zbytečné diskuzi, posunul nás admin k vedlejšímu hotelu Colosseum, kde jsme obdivovali amfiteátr a do detailu vyzdobené nádvoří s restauracemi.

Za moment jsme už procházeli úhledně upraveným okolím parku. Bez jakéhokoli přehánění musím napsat, že dojmy, které jsem z podvečerního pohledu na do nebe se vzpínající atrakce získal, značně převyšovaly očekávání. A při poslechu uši rvoucího jekotu, který vydávali návštěvníci přikurtovaní v sedačkách, se poprvé dostavily i mírné obavy. Nejsem žádným milovníkem točivých nebo houpavých pohybů, takže jsem vážně uvažoval, že největší pekla raději vynechám.

Dráha Silverstar, která se pyšní výškou 73 metrů, maximální rychlostí 130 km/h a přetížením 4 G.

Atrakce Bluefire umí zrychlit z nuly na sto za 2,5 vteřiny.

Admin, který coby organizátor výpravy park navštívil již mnohokrát, těžil ze zkušeností a věděl, že je nutno i odpočívat. Takže zakormidloval skupinu do jedné z mnoha restaurací, kterými městečko obepínající park disponuje, a dopřál nám bohatýrskou večeři.

Tady jsem prvně se značnou závistí sledoval jeho jazykové dovednosti, kdy se obsluha mluvící cizí řečí při jeho nenucených replikách chichotala jak Aťka Janoušková v dobách nejvyšší slávy, aby pak naší osmičlenné výpravě věnovala nebývalou a možná až nezaslouženou pozornost.

Bylo na první pohled zřejmé, že nejsme v lokále čtvrté cenové. Číšníka, který po směru hodinových ručiček bez ustání procházel prostorem a míjel kolegyni korzující v protisměru, aby oba neustále monitorovali stav a vyplnili jakékoli gesto či přání hostů, doplňoval pohled vrchního stojícího za barem a dozorujícího nad zbytkem stafáže. Neustálý pohyb a kmit.

Všichni usměvaví a pozorní. Neviděl jsem ani jeden telefon, který by odváděl jejich pozornost od dění na place.

Objednané jídlo bylo vynikající a nebylo překvapením, že jsem příbor odkládal jako první. Další potěšující zprávou bylo, že než jsem se vrátil z WC, kam mě úplně plný pupek vyhnal, bylo již zaplaceno a tak jsem si mohl oddechnout nejen já, ale i pytel desetikorun, který jsem si s sebou do ciziny na cestu vzal.

Po návratu na hotel a osvěžující sprše jsem se svalil na postel s úvahou, že nádražák jako já se ve světě prostě neztratí. S touto zásadní myšlenkou a úsměvem na rtech jsem spokojeně usínal, neb mi bylo jasné, že to druhý den bude už od brzkého rána stát za to.

A víte co? Měl jsem pravdu!

Dodatek admina

Když jsem v lednu 2020 v jedné z našich diskuzí nadšeně líčil o Europa Parku, napadlo mě, že by nebylo špatné vyrazit na výlet společně s celou bandou. Hopa se nejdřív zdráhal, ale když jsem mu koupil lístky pro celou rodinu, nezbylo mu, než souhlasit. A pak přišel covid…

Protože je do parku lepší jet mimo letní sezonu a mimo víkend (davy/vedro), trval jsem na tom, že pojedeme v květnu nebo v září. Nakonec klapnul jarní termín, za což jsem rád.

Výše uvedený text je bez výhrad. Jen bych rád vyvrátil tezi o ostrém tempu. Maximální cestovní rychlost byla předem odsouhlasena oběma posádkami. Nicméně jednu věc dodám. Sraz byl dohodnutý na jedenáctou hodinu. Měli jsme se setkat na pumpě u Rudné na D5. Asi nikoho nepřekvapí, že Hopa dorazil o 15 minut později. Zjevně zvyk ze zaměstnání prorůstá i do soukromého života. 😀

V dalším díle se dozvíte, jak se Hopova deklamace „bliju i na labutích“ setkala s realitou největších atrakcí, na nichž se rychlost 100-130 km/h kombinuje s přetížením 4 G. Bude sranda! 🙂