Poměrně často se opakují období, kdy mě všechno tak nějak mnohem víc se*e. Jelikož se týkají práce, kterou mám rád, snažím se s odstupem času a bez prvotního hněvu bilancovat nad aspekty, které k tomuto stavu přispívají.
Strojvůdcování mě chvílema přestává úplně těšit. Zásadně se vytrácí idylické okouzlující čaro. A nedaří se mi aktivovat zpět tu prapůvodní lásku.
Chmury z uplynulého týdne už dávno přesáhly obvyklé „provozní těžkosti“. Jedinou útěchou je fakt, že se mi s podobným rozpoložením začíná svěřovat víc a víc kolegů a kolegyň. Vědomí, že nejsem osamocen a jediný slabý kus ve stádu, mi dodává určitou radost. Navíc též vyvrací pocit, že jsem jenom slabá a ubrečená p*ča.
Vedro
Když se za poněkolikáté neschopného Žraloka s rozbitou klimou vyslala na spěšňák náhradní Regina (měla wifi), už v prvním mírném stoupaní u Slatiňan se začal nečekaně lámat chleba. Pokračovat tak, abych ji neoddělal, vyžadovalo poměrně rozsáhlou ekvilibristiku. Neustále vyřazovat směr, zvyšovat otáčky, jet na 40 % výkonu, zastavovat ve stínu, fixovat teplotu vody a převodovky. Při tom samozřejmě hlídat návěstidla či zastávky na znamení, kdy jsou lidé schování v budkách a vylézají až po zastavení vlaku.
Ilustrační foto: Andrey Grinkevich / Unsplash
Ten den jsem s sebou vzal teploměr a zjistil, že 44 stupňů v kabině způsobuje dramatický pokles empatie i pozornosti. Jelikož jsem ovšem stejný hrdina jako další kolegové strojvůdci a za komančů bych jistě dostal vyznamenání, dovezl jsem stroj plný lidí s pěkným zpožděním „pouhých“ 30 minut.
Když jsem seznámil s tristním výsledkem mé první jízdy strojmistra, nejevil k mému zármutku nikterak velkou touhu řešit mé trápení, neboť mu zvonily další telefony s podobně hovořícími pracovníky. Nenechal jsem se jeho nezájmem odbýt a našeptal svůj bol dalším telefonem do ucha dispečerovi dopravce. Ten se ukázal jako muž činu a přikázal odpovědným provést na mých vlacích výměnu boudy.
Nový stroj mě čekal po příjezdu do Pardubic a věty „Je po provozním, jede moc hezky, má wifi, je vyzbrojená, uklizená a má odsátej haj*l…“ mi na malou chvíli rozjasnily tvář. Okamžik naděje netrval dlouho. Zhruba 35 minut.
Stejně jako u první první jízdy, i tady se ukázalo, že podobně jako ve slavné scénce bouda sice jede pěkně, ale nechladí. Její síla se tedy ukazuje hlavně na rovině. A v zimní sezoně. Do kopců a na léto se příliš nehodí!
A znovu
Aplikuji vzorec z rána. Hlavně ji neuvařit! A zase je plný vlak a zase v kabině vedro jak v p*deli a opět se snažím především dojet. A neudělat chybu. A zase zpoždění. Naštěstí výpravčí ví, a patří jim za to dík, jaký je stav a nejsou nervózní.
Naopak uklidňují a svícením zelené pomáhají, jak to nejlépe jde. Ani oni nemají easy pohodu. Nefungují jim přejezdy, píšou se OP, rozkazy o výlukách a ukončení jízdy.
Zajímavé je, že na kontrolu k vám v tomhle vedru nepřijede nikdo. Ani jen tak nezavolá a nezeptá, jak se nám daří. Kdepak. Tohle všechno jenom posiluje vědomí, že jste na všechno úplně sami a nesmíte udělat chybu! Což není vždy snadné, jak se ukáže večer, kdy se dozvídám, že se kolegovi velmi nedařilo. Naštěstí to nejsem já.
Paráda! Střídaní na ose mi vzorně stojí ve stanici a já po 13 hodinách v práci jedu domů. Ačkoli jsem ten den vypil čtyři litry, jsem malátný a unavený, ulepený a pobolívá mě hlava. Doma mi manželka vypráví, jak byla s dětmi celý den u vody a že jsou úplně vyřízený. Věřím jí to. 🙂
Další den
Nazítří, kdy je vedro ještě o chlup vyšší, jdu zase do práce. Nastupuji ve 13 hodin a zase pojedu s Reginou. Musím spěchat, protože výluka je v plném proudu a dostat se přes dvojku stavědlo z depa není nikterak snadné. Po více jak třičtvrtě roce budu navíc přivěšený na Arrivu.
Nakonec ani tohle neklapne, „zlý soukromník“ totiž momentálně jezdí zpožděný ještě víc než my, takže nás výpravčí z Pardubic posílá sólo.
Zase to nechladí, zas nejdou přejezdy, zas mám vedro v kabině. Hlavně to přežít, nic nepos*at, odjet jen tam a zpátky, odstavit Reginu a jet se vyspat RG do Hlinska.
Ba ne. V Pardubicích na závodišti kolega bohužel natrefil na paní, která si k ukončení života vybrala jeho vlak a tím jemu i spoustě dalších lidí pokazila podvečer. Zastavený provoz, mimořádná událost. Nic nejezdí. A já zase ve Žďárci, zas hlady šilhám a vyhlídky nic moc.
Naštěstí mi při pohledu na vlak ČD Cargo došlo, že dvojice bublajících lokomotiv namířených na Hlinsko značí, že se pravděpodobně brzo vydají na cestu. Poprosil jsem tedy kolegu, zda bych se s jeho nákladem nemohl svézt na nocležnu. Ochotně mi vyhověl.
Cestou jsem se ho dotazoval na spoustu technikálií, např. kdo mu dělá brzdu, jestli se jim mašiny taky tak sypou, co nadřízení a též na množství hodin strávených v práci. Při jeho poslední odpovědi mi spadla čelist. Závidím, závidím moc!
Když jsem se s ním v Hlinsku rozloučil, vystoupil a naposledy poděkoval za svezení, pozoroval jsem zamyšleně při jeho odjezdu nákladní vagóny víc, než by se na fíru v osobní dopravě slušelo.
Uf, dříve nepředstavitelné mi najednou tak nemyslitelné nepřipadá. Hmm.
Můj „náhradní“ vlak, foto Mates Bart, zdroj: K-report
Říkám ti to furt, pojď k nám do Carga.
Tahle otročina na osobce nejde dlouho vydržet.
A věř mi, že jsem po téměř dvaceti letech většinou na osobce v r 2007 rád šel na „uhláky“ a vůbec toho nelituji.
Já si vždycky myslel, že Cargo to má horší než osobka. S ohledem na směny a tak, přeci jenom kontejnerům nevadí, že zůstanou někde 3 hodiny trčet…
Já bych se pod to podepsal. Jezdím druhej rok u Carga pod Brnem a nemůžu si nijak závratně stěžovat. Jasně, nějaký drobnosti se najdou, ale po pár rozhovorech s kolegy od osobky je mi vždycky o hodně líp. V základu (na motorech) máme o pár korun míň, než u ČD za „zhruba stejný hodiny“, ale když si člověk uvědomí, že většina směn je 11-13 hodin dlouhých, spí se každej den doma a nemáme přerušení… Vyhlídni si provozní pracoviště, poptej se víc lidí, co tam jezdí, ať máš ucelenej obrázek a když budeš mít dojem, že je to krok správným směrem, pošli životopis.
V Brně je to stejné. Brno – Křenovice horní jezdí místo panťáků klasické soupravy Bčka + BDs. Tahají to plechovky. Peklo pro všechny. Dveře nezavírají – vlakvedoucí se naběhá, dveře se nedají otevřít – cestující se nedostanou ven a přejíždějí. Vlakvedoucí jsou zase biti, protože to samozřejmě hned schytají. Kultura cestování je katastrofální, protože jsou to půl století staré vozy, které narychlo vyhrabali někde z kopřiv. Tahají to plechovky. Obrat v Křenovicích cca 20 minut – vyvěsit, objet, svěsit, brzda, vysílačka, tablet, rozkaz a hned se jede zpátky. Přestávka na oddych nebo odskočit si na záchod je pro strojvedoucího časově nemožné. Podobné to je v Brně s delší pauzou strávenou uprostřed rozpáleného přednádraží, kde kolem dokola krom kolejí není nic. To všechno v tom hicu. Pro výpravčí to taky není žádná pohoda v Brně ani v Křenovicích. Důvod? ECM o kterém se tři roky vědělo že přijde … Držte se!
Dobrý den,
díky za zajímavý blog – čtu pravidelně.
Ještě než to v komentáři Petr Šťástka zmínil mně napadlo téma na další článek – rozdíly osobka vs. cargo, technické, organizační, … .
Druhý námět / dotaz – jak je to na dráze s odbory ?
Aniž bych k tomu teď dohledával „mám v hlavě“, že železniční (fírovské ?) odbory jsou silné a mohly by účinně vyjednávat. Nebo je to již jen historie ?
Jinak techničtějších článků klidně více.
To je dost hrozný čtení. Já už mám teda podepsanou smlouvu, ale když jsem se bavil s chlapama, jaký je to na mašině v létě peklo, a když jsem viděl ty finanční podmínky na začátku, tak mě do smíchu nebylo. Hlavně, když jsem člověk spíš otužilý, v zimě se chodí koupat ven a nosí rozepnutou bundu a v létě se potím jak prase, i když leží 😀
Zajímavý, že to co čtu od tebe slyším od všech kolegů. A je to až tak poslední měsíce. Je to prostě peklo a dlouho to takhle rozhodně nepůjde. Jednu sezónu se to takhle dá přežít, ale jestli se něco nezmění, bude asi velkej problém.