Běžné dny / 400!

Uvažuji, jestli bych se neměl vrátit k nadávání a nas*ání na celej svět. Jednak mi to jde a potom je zřejmé, že pozitivní aspekty z minulých článků jsou většině lidí ukradené! Chápu, že hrot, vztek, vášeň a krev prodává lépe a čísla na počítadle návštěv se potom točí jak elektroměr v pěstírně bylin.

Zlobím se též setrvale na admina, který stále odmítá schovat část mého necenzurovaného psaní za paywall, kam by neprověřený čtenář neměl přístup a kde bych s mohl s bonusy vyřádit dosytosti. Bez obav nad očima případných udavačů. (Tak určitě… – pozn. admina)

První

Kromě admina, kterému jeho neústupnou zatvrzelost ze zvyku toleruji, mě doběla vytočila bába s taškou v Chrudimi. Zpozdila můj výchozí vlak na odjezdu o dvě minuty a ještě měla buřičské připomínky.

Ačkoli byl čas odjezdu 8:07, což hlásil dvakrát i rozhlas, spatřil jsem v zrcátku přesně v tento čas vynořivšího se dědka. Klátivou chůzí, která měla možná parodicky imitovat snahu o běh, se blížil k soupravě. Na posledních metrech potom zpomalil s vědomím, že na něj počkáme. Otevřel si dveře, nakročil dovnitř a vych*aně blokoval fotobuňku, zatímco otáčel hlavu do míst, odkud přišel.

Vlakvedoucí se ho zeptala, jestli jede s námi, na což reagoval slovy, že za ním jde manželka, která si ještě musela koupit lístek!

Písknul jsem opětovně výzvu strojvedoucího, neb podobné banality posloucháme dnes a denně, čímž pro nás ztrácí jakoukoli váhu. Paňmáma, která klidně kráčela přes přechod, vztekle rozhazovala rukama po vzoru svého druha, aby vzápětí beze spěchu dorazila k Regině. Než nastoupila, označila mě blýskajícím zrakem v okýnku. Dala mi tak najevo, že jsem jen pískající neurotik, což doprovodila větou: „Vidíte, že jdu, tak snad počkáte, ne?“

Při přecházení na druhé stanoviště v Rosicích si mě dlouze a nepřátelsky prohlížela. Nejspíš aby mi dala najevo opovržení nad mým chováním, které ignorovalo známý fakt, že důchodci nemají času nazbyt.

Jebu tě, bábo pos*aná, příště ti ujedu a třeba se vztekni, pomyslel jsem si (samozřejmě nesprávně a zcela neprozákaznicky). Souběžně s tím mi běželo hlavou, že občas lezu svým podbízením a laskavostí cestujícím do ři*i úplně zbytečně.

Druhý

Ne vždy je ovšem chyba pouze na straně cestujících. Občas i naše stroje vykazují smutné závady. Ty mají tendenci stát se v nejvíce nevhodný okamžik a pak trpíme všichni. Se slzou v oku vzpomínám na situace starých časů, které se bez obav z následků daly řešit snadněji a člověk nebyl zdaleka tolik svázán strachem z medializace jízdy, jakou je např. banální porucha regulace otáček na zrekonstruované 810ce.

Je štěstí, že cestující tady jednoznačně oceňovali snahu náhodou přítomného kolegy. Ten, po krátkém absolvování přeškolení na profesi „plynaře“, mi pomohl mistrovským popotahováním za 55 cm dlouhý špagát u motoru dostat paralyzovaný stroj po hlavním koridoru až před vjezdové návěstidlo Pardubic s pouhou minutou zpoždění.

Zde jsem musel něco málo vyčkat. Později rozsvícené zelené světlo zářilo vesele, ovšem motorák odmítal pokračovat v jízdě. „Plynař“ tahající za motouz se značnou chutí a vášní se úkolu zhostil natolik odpovědně, že otáčky vyletěly vysoko nad doporučovaný rozsah a odmítaly klesnou zpět do bezpečného rozmezí. A přepínač N/J nedokázal jejich množství regulovat.

Po zádech mi okamžitě začal stékat pot a mířil do úžlabiny pod pasem, neboť jsem věděl, že je ze mě špunt na trati. Nepomohly ani výkřiky výpravčího z vysílačky:

„Tak co jéééé? Pojééééď s tím motorem z tej první! Ale okamžitě! Mám tam další vlaky.“

Až po pátem zastavení a nahození motoru se mi podařilo na druhý stupeň 810ku značně dynamicky rozjet a ukončit jízdu na čtvrtém perónu. Tam mě naštěstí čekalo vytoužené střídání, které rozbitý motorek odvezlo k opravě, zatímco já mířil rychlou chůzí se uklidnit na obligátní výlukové kolečko do Žďárce a zpět.

Třetí

Podobných zážitků se mi teď událo několik. A než se s vámi rozloučím s příslibem možného pokračování, zmíním ještě příhodu, které jsem byl, nejspíš díky dresu ČD, živou součástí.

Seděl jsem večer v předstihu na lavičce u prvního nástupiště. Čekal jsem na příjezd Žraloka, na němž mám malované střídání na ose. Vlak nejel a tak jsem z nudy přemítal nad rozbombardovaným nádražím, kde je víc bagrů než lidí a kde se sutiny a torza původních perónů dalece mění od toho, co jsem znal.

Najednou se ze tmy od vytrhané 8. koleje vynořil mladý Rom. Mohlo mu být tak 25 let, podle ohozu nejspíš nádeník ze stavby. Celý byl jak štírek. Nervózní a těkavé pohyby, divně se klátil a vlnil. Jako z gumy. Pozoroval jsem se zájmem jeho projev, což ho upoutalo natolik, že zamířil ke mně.

Já byl pohodlně rozvalený přes prázdnou lavičku. Nohu přes nohu, batoh, polštář a složenou nafukovací karimatku u sebe. Ten večer jsem po dojetí bez postele. Frajer neustále něco drmolil a prozpěvoval, skoro se mi to zdálo jako bych slyšel motiv z Balady pro banditu. Nakonec zahájil konverzaci.

„Dete na noční, pohoda, co? Všechno ólrajt, pracovní boty máte, všechno jste podepsal, že jo? Páč kdyby ne, tak máte důtku.“

Rozesmál mě, neboť se ve všem úplně trefil. Šel jsem na noční, směna byla pohodová. Jeden vlak nahoru, spím na podlaze v kabině, ráno dolů a končím. Jsem v úplným klidu a spokojenej. Mám na sobě nafasovaný baganový sandály, aktualizovanej tablet a stažené vyhlášky jsem elektronicky podepsal.

Nevěděl jsem, jak nejlépe ho potěšit, tak jsem vykřikl jenom: „Óóóó, čikoloróóó!“

To je refrén z písně Věry Bílé, kterou pěla se skupinou Kale a znamená v překladu ó, ty černý ptáčku.

Mladík ovšem její tvorbu vůbec neznal, neboť se zatvářil dost udiveně a bez odpovědi pokračoval houpavým krokem k nádražní hale. Tak snad si příště povíme něco víc. 🙂

Dodatek admina

Kdyby vás to zajímalo, tak tento článek má pořadové číslo 400. Myslím, že to už si zaslouží menší oslavu Hopova grafomanství. 🙂

Souhrn:

• Každý z těch 400 článků má v průměru 605 slov.
• Hopa zde zapsal celkem 243.379 slov (články+stránky).
• Kdybyste chtěli blog přečíst od začátku do konce naráz, potřebovali byste cca 16 hodin času.
• Třemi nejdelšími články jsou Lázně 2023, Hubnutí v čase korony a Návěstidla II.

Řekl bych, že celkem solidní výkon za 4 roky činnosti. 🙂