Dělání

Na úvaze, čím bych se živil a jak vydělával, kdybych nebyl strojvedoucím, jsem si v poslední době několikrát zapřemýšlel.

Zapsáno: 4. 7. 2024

Většinou v situacích, kdy mi došlo, že kolem mě musí zákonitě existovat lidé, pro které není jejich práce žádným potěšením. I když jsou prakticky nezastupitelní a podílejí se svým dílem na správném běhu věcí, neměnil bych s nimi.

SÚ

Třebas na stavebním úřadě. Borec, který nám uděluje povolení, byl přátelsky sdílnej. Hovořili jsme jako rovný s rovným. I kolem nového zákona, který, když vše poběží dle plánu, bude prej super.

Zatím z něj ale ten pocit nemá. 😀 Dostali notebook bez dotykový obrazovky, takže si bude muset zvětšovat a posouvat plánky či katastrální mapy postaru – myší.

Nový zákon též říká, že pokud lidi začnou stavět a nezkolaudují do deseti let, bude je moct obeslat, aby začali stavbu odstraňovat. Celé je to vymyšleno tak, že když se zahájí stavba a on to odešle, měly by se mu dotčené orgány samy vyjadřovat. Ne měly, musí. Tzn. vracely by se mu souhlasy a stanoviska od hygieny, hasičů, vodáků, obce… Do měsíce prý musí reagovat.

Měli na to školení, kde se jim pouštěla prezentace, ale na živé dotazy a doptání detailů nedošlo. Nebyl prý prostor. 😀 Pokud vás napadá jistá paralela s některými drážními náležitostmi, nejste sami.

Úředník ovšem sympaťák. Kovanej ve svý činnosti. Byl by z něj dobrej fíra. To jsem mu nabídnul, kdyby ho to v kanclu s*alo, že nabíráme a až vyřídí náš barák, budu mu držet flek, aby se nemusel trápit s dredatým zástupcem české digitalizace. Smál se, že se prej třeba v budoucnu ozve a že děkuje za nabídku.

Projekt

Paní projektantka, která nám poradila, jak věci udělat, aby prošly na první dobrou, mi samým nadšením stiskla ruku. Nečekala asi tak hladkej průběh řízení. Přecijen má zkušenosti a asi ví, že se lecos může zadrhnout. Přešel jsem to s ledovým klidem a nevykládal si její radost dvojsmyslně, neb dole pod úřadem na ni čekal manžel. A ten vypadá mnohem silnější a vzteklejší než já. 😀

Odcházel jsem z úřadu spokojen i s vědomím, že jsem ani nemusel dělat levou, co jsem měl nachystanou v záloze, kdyby se to nějak pokazilo.

Ranky

Den poté jsem měl nečekanou návštěvu. Vezl jsem totiž vlakem do Pardubic kamaráda, který jel ze služebky. Pracuje ve firmě, která se zaobírá opravami radiostanic pro armádu. Ačkoli jsem měl za to, že je jeho pozice v hierarchii poměrně vysoko, nevykazoval při líčení peripetií v zaměstnání žádnou velkou radost.

Co mi přišlo smutné, byl fakt, že prý se syndromem vyhoření bojuje už několik let a s ohledem na výhled před sebou prý stále nevidí světlo na konci tunelu.

Z něj tedy strojvedoucí být nemůže, neboť má choré čivy a další, mnohem  zásadnější obtíže (čumění do monitoru = oči zcela v p*či). Ačkoli ho mám velmi rád, neubránil jsem se myšlence, že neradostný výhled v práci, kdy si člověk uvědomuje svou patovou situaci, se jistě promítá i do dalších oblastí jeho konání. A propíše se především do věčně zachmuřené tváře.

Letiště

Nejen koleje mají v létě na starost přepravu cestujících. Je fajn vidět, že i v dříve adorovaném letectví, které nám bylo u dráhy dáváno za vzor, není pokaždé všechno tip-top. Nejen jakože zpoždění, ale u některých odletů z Prahy jste bez čemadánu, protože ho neměl kdo naložit.

S chutí jsem si početl v diskuzích pod článkem výpovědi zúčastněných aktérů, kteří, a jsem přesvědčen o jejich upřímnosti, popisují poměry a příčiny stavu, kdy se do práce vážně netěšíte, neb není na co.

Jako zcela uchvacující mi přijde vyjádření vedení holdingu, které jsem si pro sebe a pro vás přeložil tak, že za nastalý stav v žádném případě nenesou odpovědnost a situace je způsobena hlavně tím, že lidi pracující rukama jsou nevděčný k*ndy. Věřím jim to bezebytku. Soudím i podle sebe. 😀

Pole

Ono ale ani dělat na poli není extra výhra. Ověřil jsem si to tuto sobotu, kdy jsem se účastnil sklizně česneku. Ta každoročně probíhá u mého strýce.

Na malou chvilku se u ní zastavím, abych zminil fakt, že ačkoli mají někde zemědělci problém s odbytem svých výpěstků, tak u high-end bio česneku od mámina bráchy to v žádném případě neplatí.

I kdyby ho bylo dvakrát tolik, a to má pole velké jako kráva, zmizela by úroda prakticky okamžitě. A hlavně ještě dřív, než se vyndá ze země. Jestliže je něco nesmlouvavě kvalitní a je na tom znát kromě práce i láska, um, péče a zkušenost, prodává se to prakticky samo. Téměř každý, kdo tento produkt ochutnal, se kromě pikantní chuti, která staví do pozoru všechny chlupy na těle, podivoval i její nebývalé výdrži. A to není v žádném případě běžná věc.

Ale dost už, nejsem tu, abych vám popisoval dokonalost! 🙂

Termín dloubání plodiny ze země se rodil v bolestech a musel jsem si na ten den vzít dokonce dovolenou. Společně s mými bratry a Pajdou jsme se v pět ráno přesunuli na pole, abychom s ohnutými zády zkusili práci, která je nám všem zcela cizí.

Přiznám se bez mučení, že jsem kolchozničení skutečně odvykl a každý, kdo dokáže takhle celoživotně pracovat a je ke všemu absolutně závislý na počasí, má můj neskonalý obdiv.

Cestou domů jsme všichni skučeli jak malé dě*ky. Bolest zad, nohou, špína za nehty, vedro, pot, únava. 😀 Přesto jsme byli ale podivně spokojení. Důvody samozřejmě různé.

Ty moje zmínit musím. Jednak se všechno odehrávalo v uvolněné atmosféře plné špičkování, smíchu, vzpomínek a glos. Získal jsem díky osobní přítomnosti zážitek, na který minimálně rok nezapomenu.

Balíčky s plodinou, které chci vybraným a váženým přátelům darovat skrz grátis kurýrní služby admina, ponesou můj osobní otisk. (Tak určitě! – pozn. admina)

Měl jsem ten den na malou chvilku zasloužený pocit užitečnosti. Ten je u mě, člověka jinak veskrze líného a pohodlného, skutečně vzácný. Líbil se mi.

Ale pocitu, kdy si sednete do křesla v Lišce a pádíte směrem k Havlbrodu, se ani vzdáleně nepřiblížil.

Tip

Jo, a v jiných depech mimo Pardubice, kdyby vás to zajímalo, stále nabíráme.