Nepřenosný pocit

Když mám někdy pochybnosti, zda jsem schopen psaním o práci předat svoje prožitky, znejistím. Souvislost s pochopením mých myšlenek je pouze jedna část obav. Tu druhou, mnohem více schovanou, trápí vědomí, že je velmi malá pravděpodobnost, že by někdo uvažoval stejně.

Zapsáno: 23. 8. 2024

Blesková kompletní výluka mezi Chrudimí a Rosicemi, která se v letní dny na trati 238 udála, způsobila, že běžné vlaky nejedou.

Zamračeně jsem se přesouval zácpou z nádraží v Pardubicích autobusem do Chrudimi. Zde jsem měl oživit jednotku a vydat se s ní na několik nezajímavých otoček. V aplikaci jsem neviděl ani nasazený stroj, který bych měl sedlat, což zvýšilo mé podráždění. V hlavě mi rezonovala starost o klíče k mašině, protože s takovými malichernostmi plán výluky nepočítal.

Na nádraží brzdíme na minutu přesně. Houf lidí letí k navrčené Lišce, která okamžitě odjíždí. Jiná zase pomalu popojíždí na druhou kolej, odkud bude vyrážet za chvíli. Na informačních tabulích vlaku svítí Skuteč, na informačních tabulích perónu svítí Skuteč, takže musí být každému jasné, kam vlak pojede.

Vytáčím strojmistra. „Ahoj, jo, měl bys tam mít Žraloka třicítku někde,“ zní ze sluchátka, „klíče by měly být v dopravě a pak až dorazíš…“

„Tohle jede do Havlíčkova Brodu?“ ptá se mě nečekaně paní, která ignoruje fakt, že telefonuju. Zmatečně korzuje nástupištěm, zjevně ztracená mezi Reginou na Moravany, odstaveným Žralokem a zmíněnou navrčenou Liškou. V jedné ruce tašku, v druhé dítě, zjevně identifikovala modré tričko ČD, které mě automaticky pasuje do role znalce. Předpokládá mou orientaci v prostoru a dle jejího výrazu přikazuje být jí okamžitě k dispozici.

„Vydrž prosimtě chvilku,“ říkám strojákovi a obrátím se na paní. „Dobrý den, ne, paní, tam pojedu já, ale až za víc než hodinu. Tamhleto jede na Skuteč a tohle na Moravany, máte to tam napsané.“

Obrátím pozornost zpět k telefonu, ale než se stihnu nadechnout, zazní další otázka.

„Takže to tady mám víc jak hodinu čekat, jo?“

„Paní, nezlobte se, ale telefonuju. A s tím, co máte dělat, vám neporadím.“

Doma

Domluvím se se strojákem, co a jak. Vyzvednu si v budově klíče a vracím se ke Žralokovi. Ty vo*e, dyk já s ním víc než tři měsíce nejel! Dlouho stál v kopřivách se závadama. Hlavně aby to nebylo nějak pojebaný, přemítám při čekání na vysvobozující pípnutí po oživení jednotky z baterií. Zároveň se ale nějak zvláštně a nepopsatelně těším. Mám tu mašinu prostě moc rád.

Vlezu dovnitř a žasnu. Prosvětlený interiér září vzdušností a novotou. Vůně domova. P*čo, dyk jsem s tím lítal víc jak deset let!

Oba motory chytají na první drc, z displeje zmizely chybové hlášky, tiché cvaknutí relátka aktivovaného dobíječe mi umožňuje bez přemýšlení nahodit klimatizaci. Kompresor tlačí vzduch a ručička manometru se rychle zvedá. Na záchodě zmizely nesmazatelné čmáranice, které nějaký zku***** č**ák před více než rokem cestou z Brodu namaloval na ostění a já kvůli tomu volal policajty.

Mimochodem – tuto příhodu jsem nezveřejnil a máme ji s adminem v zásobníku. Byla by asi ostrá až moc a pálím v ní nemilosrdně i do vlastních řad. Vztekám se ještě teď, jen si na to vzpomenu!

Nenapadá mě jiné přirovnání, než že je ta mašina jak znovuzrozená. Jako kdyby se vrátila z ozdravného pobytu v lázních. Fakt je strašně znát, jak všechno prokouklo.

Jedem

Najím se, dispečer volá, že mi rozsvítí, až Liška odjede a kdybych byl pohotovej, můžu si s mašinou popojet.

Popojedu, přijede autobus, vítání s vlakvedoucím, čas odjezdu, volno, vyrážíme. Jedu a spokojeně se culím. Baví mě to moc! 🙂

Jak to táhne, ty vo*e, jede jak z praku. Spokojeně se zavrtím v prostředku umístěné sedačce a bez přemýšlení, naprosto přesně a podvědomě, trefuji body, odkud se začíná brzdit a povolovat, abych ve stanicích a zastávkách přistával s profesionální plynulostí a hladkostí, kterou zatím s Foxem pořád trochu hledám.

Ty kr*vo, to je i tišší než Fox! A rozhodně podvozkově měkčí, stopro to tu není tak tvrdý, běží mi hlavou. Ježišmarjá, jsem úplně trapnej, proč se tak rozplývám, vždyť tohle jsem zažil tolikrát, proč to najednou všechno uvnitř mne tak rezonuje? Asi jak jsem na Žraloku dlouho neseděl, možná se mi stejskalo. Tohle nemůže nikdo chápat…

Dojedu do cíle a nazpět dostávám Reginu. I na ni jsem si nemohl stěžovat. Jela taky hezky. Po zastavení v Břevnici mi při zavření dveří  proběhla hlavou úvaha, že to ježdění na ní mám jako když člověk zamlada z nouze či nedostatku lepších příležitostí pr*al ošklivou a tlustou holku. Občas to bylo vcelku zábavný. Jen to nesmělo bejt moc často. A taky vás u toho nikdo nesměl vidět! 😀

Střih

O čtyři dny později nastupuju dopoledne na směnu. Na raportce, což je místnost v depu, kde se fírové potkávají, smolím provozní záznam. Je tu dneska rušno. Další dva nováčci v pasivním zácviku, Sláva vylepuje výluky a rozpisy směn. Kolegové z elektrik, které jsem kdysi zaučoval a už se moc nepotkáváme, si vaří kafe. Potom tři lidi z mého motorového turnusu.

Příjemná nálada plná špičkování, legrace, uvolněného vyčítání nedůležitých pochybení a lstivého mazáctví se občas střídá s automatickým zvážněním při popisování událostí, které v žádném případě humorné nejsou.

„Já jel vo tej vejluce z Chrudimi třicítkou Žralokem, kucí. Hele, byl jsem u vytržení. Jsem na něm přes tři měsíce neseděl, se skoro stydim, ale nekecám – mně se s tím jelo mega líp než s Liškou, voni to nějak vopravili a je to teď jak nový, fakt paráda!“ přispívám s nedůležitým poznatkem, v krátké tiché chvilce.

„Já včera a bylo to super!“ říká jeden.

„Mě překvapilo, jak prokouknul, ty vado jak po fejzliftu!“ dodává druhý.

„A jak to brzdí, viď, tak jako plynule. Mám pocit, že se mi to ovládá mnohem líp, protože…“ pokračuje další.

Mám svou práci rád a jsem šťastný mezi lidmi, kteří mi rozumí. Je dobré vědět, že někam patřím. Že jsem mezi svými.

A že ty zcela nepřenosné, niterné a krásné pocity z profese nemám jenom já. Fajn zjištění. 🙂