Nová etapa

Nenapadlo mě, že tahle situace může nastat. Jevila se ze spousty důvodů jako absolutně vyloučená. Zajímavé je, že se mi v čase dokázala poměrně zásadně upravit perspektiva. Důvody, které mě k téhle změně vedou, si nyní zrekapituluju.

Zapsáno: 29. 9. 2024

Obměna strojvůdcovského mančaftu a doplnění stavů, stejně jako obnova vozového parku, přinesly naprosto nebývalou pracovní pohodu. Takovou, že jsem se dokonce začal trochu nudit. Ne moc. Nemám problém se něčím zabavit, ovšem vylepšení turnusu a redukce výluk, společně s vcelku monotónním kolotočem mě dovedlo k uvědomění, že bych nově nabytého času mohl využít k rozšíření kvalifikace.

Měl jsem možnost mluvit s kolegy, které jsem spolupomáhal vychovávat a jejichž profily a rozhovory jsou k vyposlechnutí na našem kanále. Bez jediné výjimky si všichni elektriky pochvalují. Jejich nadšení přispělo k myšlence, že bych se možná mohl i já sám stát součástí elektrifikované rodiny. Ne že musím, ale že chci.

Stokrát si našinec může něco myslet, ovšem realita a fyzický omak jsou jiné kafe. Vidět věci reálu, vnímat, cítit. Naštěstí pominuly doby, kdy se k rozšíření na Ečka lidi museli nutit. Vzpomínám na loňský rozhovor s kolegou Tomášem, který nám s Honzou huboval, ať si nemyslíme a táhnem jezdit na Prahu, jinak že se z toho sám po****.

Ilustrační foto: Jonas Jaeken / Unsplash

Poctivě jsem uvažoval, kde se konkrétně v Pardubicích u některých lidí bere nechuť pokračovat dále na velké stroje a větší rychlost. Myslím, že tím důvodem je strach z neznámého. Elektrické jezdce prakticky nepotkáváme. Neznáme jejich turnusy, trasy, oběhy a stroje. Máme rozdílná nástupní místa i časy. Jsou nám tedy cizí. Řeší jiné situace a jiná trápení než my lokálkaři.

Obavy z rozšíření samozřejmě nemají všichni. Ti odvážnější už krok udělali a nyní pravděpodobně se směsicí pobavení a úsměvem na rtech sledují mé opatrné našlapování kolem drátů. Už totiž umí, znají, ví a tuší. Co všechno mě čeká.

Ovšem stejně jako u nováčka spoza plotu, kterému my všichni od motorů umožňujeme po malých krůčcích projít celou výchovou, aby se stal plnohodnotným členem rodiny, ani já se nestrachuju, že by mě někdo odmítnul, až požádám o pomoc a péči ty znalé z Eček.

No tak jo

Tyto úvahy ve mně rezonují zhruba půl roku. Přispěl k nim i aspekt, že se kolem Pardubic výrazně vylepšují povozy, které elektrikáři sedlají. Dokonce už od grafikonu. Budou se prý jezdit i rychlíky.

Zní to až příliš dobře, říkám si v duchu. Aby v tom nebyl nějaký háček. Ty pojebaný stahovačky tam maj, každou chvíli je nějakej sběrač dole.

Na druhou stranu – kdybych dostal možnost rozjezdit se na kratším úseku, podobně jako na motorech, dokázal bych si nejspíš vypálit do paměti každý kámen tak, jako to mám teď na tratích, které jezdím. Ten okruh není zase tak malý. Do Hradce, do Chocně, obě D3 Chrudim a Holice, Borohrádek, Přelouč, Heřmaňák, Svitavy, Polička, Havlbrod… Mazat si to koridorem o kus dál na Kolín nebo Českou Třebovou by asi nebyl zase tak velký problém.

Nejlepší, co člověk může udělat, je prostě se na rovinu zeptat. Poprosil jsem tedy své nadřízené o neformální schůzku, kde jsem vyjevil své úvahy a tužby. Nedostalo se mi žádného odsudku, celé sezení bylo moc fajn. A tak už mám za sebou první jízdu pod drátem.

O ní a dalších věcech ale až příště. Nemusím vyplácat úplně všechno naráz. Přecijen je to v mém životě velká věc. 🙂