Poraženecký teror

Jestli mám vůbec tohle přemáhání zapotřebí, přemítal jsem si v poraženeckých myšlenkách při dnešním sportování. Nejednalo se ovšem o myšlenky vůči tělesné aktivitě, ale k rozšíření na Éčka, do kterých jsem se dobrovolně sám přihlásil.

Tohle stále není to pomyslné B, o které byla řeč posledně.

Zapsáno: 5. 12. 2024

Vždyť bych nemusel, mohl jsem mít úplný klid a pohodu. Vymejšlím p*čoviny a se*u se, kam nepatřim. A je to pro mě teda fakt pracný!

Tohle prozření jsem tím palčivěji pocítil ve chvíli, kdy jsem se v rámci školení a výpomoci měl možnost vrátit zpátky na pár směn k Lišce a boudě, abych si odkroutil v „obyč“ spojích to, co za dlouhé roky tak dobře znám.

Nejednou mi ruce hrály jak z partesu. Nemusel jsem se dívat, co mačkám. Jakékoli zasyčení ventilu, přechod stanoviště nebo rozsvícení kontrolky mi ozřejmilo, co pode mnou stroj dělá a já nad tím vůbec nemusel uvažovat. Až mě to rozesmálo – taková ta spokojená radost, že jsem nezapomněl a vím.

Bylo by ovšem nefér jakkoli nasazovat nebo hanět přeškolování na elektrickou trakci. Jen proto, že jsem trotl. A že to pro mě zkrátka není vůbec snadné.

Zvlášť když se v rámci učení a zvykání si objevuje místo syslovlaku, kdy je na jedné straně řidičák a na druhé straně modernější 162 WTB i sestava klasického Peršingu (tedy lokomotiva řady 162) s obyčejnou soupravou o třech vozech.

Pousmání, které se u zkušenějších kolegů objevuje nad mým pláčem, do jisté míry chápu. Ti, kdo na této sestavě vlaků prožili celý svůj profesní život, asi ale dost dobře nerozumí, v čem má ten rozmazlený hoch takový problém.

Snad nebude tak zle

Tím jsem se utěšoval, když jsem se poprvé uvelebil v sesli na stanovišti a naohýbal si ji podle plavecké páteře. Kolega Tomáš, s kterým jsem ten den jezdil a s kterým se velmi dobře známe, se potěšeně pousmál nad mým vykulením z množství neznámých ovládacích prvků. Jeho podíl na uklidnění před jízdou, jakožto i vysvětlení a názorné předvedení odlišností sedlaného stroje, mi vlil do žil mírný optimismus. S již menší bázlivostí jsem se tedy pustil do dalšího postupu a osvojení neznámého.

Pocit uspokojení z jakžtakž odváděné práce ovšem netrval dlouho, neboť můj učitel přátelsky, přesto nemilosrdně, pokračoval v dalším vzdělávání.

„Tohle ježdění na automat zvládne každej. Už stačilo. Vypni to a jeď na ruku!“

I to se mi podařilo a já zjistil, že se docela dobře bavím. Bylo to jiné, neznámé, ale prostě pěkné. Oukej, stoprocentní hlídání návěstidel, tabletu – to už znám. Ale jiné rozjíždění, hlídání rychlosti, koukání z okýnka na vlakouše, kontrola dveří. K tomu zcela odlišné brzdění, povolování, vnímání délky soupravy, cedulí konce zastávky…

Pan učitel Tomáš moje lehce uvolněné rozpoložení okamžitě poznal a přistoupil k dalšímu levelu…

„Abysme se nezdržovali, čas máme dobrej, tak teď pojedeš na nouzi. Jak to uděláš? Říkej!“

A zase nové vjemy, nový styl, jiné zrychlování, brzda, odlišnosti v ovládání.

„Musím zavolat do Kolína,“ povídá zamračeně Tomáš, „je tam na objetí jen malá chvilka. Budeš muset spěchat, tak chci slyšet, co a jak budeš dělat.“

Kolín

„Tak, namáčkni mu to. Jo, povypínej, uzemnit, smetáky máš dole?“ pálí Tomáš instrukce. „Podívej se pokaždý, než dáš kličku, proti průkazce, je ti to jasný, jo? Eště něco nemáš – jo, bílý světla si dej, bílou máme, je to tamhle za ranžírku, stačí. Krom dalších věcí si vypni i zabezpečovačku, poshazuj mašinu. Podíval ses na sběrač? Správně, pokaždý se dívej na ten bezpečnej stav. Zelený světlo a nula na voltmetru, dřív tam nelez! Pořádně s tím bouchni, jdeme! A nekoukej furt, hned to naházej, máme bílou, jedem! Tak, zas si přejdem, můžeš na soupravu…“

Všímám si, že nevidím nárazníky jako na Regině, ale vzpomínám na svá telecí léta u posunu na záložce se 714 v Hradci Králové. Těžím z toho, co mě tehdy naučili. Buch buch, šroubovka, hadice zasyčí. Klíč od topení, přejít na stanoviště, zabrzdit si, dojít zapnout zabezpečovačku, naházet mašinu, nafoukat.

Vlakvedoucí u nás postává a tváří se nervózně, že ještě uděláme brzdu. Její průběh mě rozesmál, protože návěsti, kterými mi obsluha vlaku signalizovala pokyny a informace, se od těch předpisových dost lišily.

Dotazoval jsem se na toto neortodoxní provedení Tomáše. Nezdál se překvapený a já po jeho výkladu chápu stýskání některých kolegů nad… ale to je vlastně jedno.

Bude hůř?

Ještě nachystat tablet, potvrdit brzděnku. Ha, už je dvě minuty po čase odjezdu. Nevadí, stejně nemáme postaveno. Čekáme, nejdřív musí projet rychlík. Konečně barva, vyrážíme!

„Jede ti to, seš spokojenej, jo?“ povídá po pěti vteřinách Tomáš. „Myslim, žes na něco zapomněl!“

Koukám na pult, mračím se.

„Vidim, ku*vaa! Druhej sběrač mám dát dolu, že jo, mám jet správně jen na zadní.“

Tomáš se usmívá. Asi že jsem nezapomněl na ověření účinku průběžné brzdy vlaku, což by mě, jako bývalého vozmistra, pro kterého byla znalost předpisu V15 denním chlebem, fest mrzelo.

Ukolébán jeho spokojeností jsem se soustředil naprosto pekelně na precizní trefování zastávek. Maniakální zaujetí pro tento úkon jsem si uvědomil díky vyplazenému jazyku, což je pohyb, který mimoděk činím u operací, jež vyžadují nejvyšší stupeň soustředění.

Chvíle klidu ovšem netrvala dlouho.

„Představ si, že takhle jedeš. Jako teď, prostě pohoda. A najednou ti to zničenonic takhle křápne. Jako teď!“

BUM! Ozve se rána jak z děla.

„Nekoukej na mě, to se ti normálně může stát. Co budeš dělat? Netvař se smutně a vyděšeně, říkej a dělej, ale hlavně koukej pořád ven, furt jedeš stovkou. Dávej si bacha, cedule před zastávkou.“

…

„Uvědom si, že ti to mnohem hůř brzdí, tak začni dřív!“

…

„Přečti si, proč ti to bouchlo. Jo tady, jak to bliká. Jen se k tomu nakloň, máš tam napsaný, co zaúčinkovalo. A chci slyšet, jak to odstraníš.“

…

„Vlakvedoucí počká, než to opravíš. Může si zatím číst v předpisu a učit se ruční návěst pro zabrzděte!“ 😀

…

„Nejde, viď? Co tlačítko v noze? Nic! Aaa, vidím, že sis vzpomněl!“

Pískám výzvu strojvedoucího, následují úkony dopravce, zas jedem krajinou.

„Teď si zkus jet na tu první motorovou skupinu. Kdyby byla porucha, jak to uděláš? Správné vypnutí je obráceně, tak jeď, nekoukej, čas máme!“

Je to línější, všímám si. 🙂

Přijíždíme do Pardubic. Vlak pokračuje do České Třebové, ale už bez nás. My jedeme WTBčkem, ale až za hodinu. Na naši dosavadní soupravu naskakuje kolega, který byl se mnou v kurzu a taktéž se zacvičuje. Má ho na starosti Kája. Kolega, který mě v jiný den a jiný čas s podobnou intenzitou zaškoloval do problematiky ETCS. O tom bych mohl napsat třeba příště.

Závěr

Úplně nevím, jestli si z mého dnešního přiblížení jedné jízdy zácviku někdo něco odnese. Jel jsem domů a v hlavně se mi převalovala směsice nadšení, únavy, vjemů, radosti, novinek a poznatků. Možná i trochu beznaděje. Že je toho tolik, tolik, tolik a že není moc pravděpodobné, abych všechno absorboval.

Jaj, zas ať nezním tak pos*aně a poraženecky. Chtěl bych znovu poděkovat nejen Tomášovi, ale i všem ostatním, kteří se se mnou trápí, vysvětlují, učí a pomáhají. Je jich spousta a moc dobře vím, jak precizní a trpělivou práci si se mnou dávají.

Pánbůh vám to oplatí desetinásobně. Doufám. 🙂