Prázdninové pábení

Letos je léto jiné. Po dlouhých a neveselých trápeních nyní v Pardubicích prožívám poklidný drážní život, který mi mega vyhovuje.

Není tedy úplně bez vln a bouřek, což budu demonstrovat na dvou kolejových situacích, od kterých se posléze podíváme i jinam.

Zapsáno: 12. 7. 2024

Hned ta první ilustruje tlak, který občas každý fíra zažívá při přejímce stroje z dílen.

Ten den jsem měl odjíždět s jednotkou, která se na první pohled tvářila zcela standardně. Chlácholivě působila, že je všechno v naprostém pořádku. Že nefungují dveře, jsem zjistil skoro až na konci před vyjetím. Tedy po všech náležitostech typu brzda, záchod, úklid, náplně atd.

Váhal jsem s telefonátem plným zmaru, protože jsem tušil, že strojmistr nebude výskat štěstím, když mu řeknu, že s tím neodjedu. Přiznám se, že když osobně dorazil s kolegou, aby podrobili moje rozhodnutí vlastnímu přezkumu, malou chvilku jsem v uražené hrdosti přemýšlel, zda se o mém slově a erudici snad pochybuje. Zbytečně, samozřejmě. Za konáním byla snaha pomoci a vyřešit bol nad nedostatkem strojů, který v horkém odpoledni probíhal.

Záchranné řešení upečené během pěti minut spočívalo v oslovení spřáteleného kolegy Bohouše, který, ač po právě skončené směně, bez reptání opětovně nastoupil do worku, aby nachystal jinou mašinku. Velmi se mi líbilo, že si k operaci přizval nového adjunkta v zácviku, aby tento pochopil, že je nutno občas přidat při fírování i něco navíc, protože se to prostě sluší.

Ani já ovšem nemohl lelkovat. Využil jsem rychlíku konkureční společnosti Arriva k urychlenému přesunu z HK do Pardubic, protože bych to jinak nemohl stihnout. Nákup lístku u konkurence jsem zavrhl. Mladý vlakvedoucí, který po vysvětlení, proč v modrém triku ČD s ČD batohem na zádech směřuju bez lupenu jeho vlakem, pochopil, že není toho podvečera na kolejích nic důležitějšího, než abych se mohl pověsit s 810kou na osobák a vyrazit k Moravanům.

Klaplo to. Dokonce s pětiminutovou rezervou. 🙂

Dál

Následující den, stejná směna a stejné zavěšení, se též neobešel bez potíží. Bouřka, Pendolino jezdilo přes Hradec, odklony, zpoždění.

V jednu chvilku jsem koukal na GRAPP, kde kolem Pardubic svítilo 18 rychlíků v řadě za sebou. A do toho chcavák, ale brutální. Potoky vody, provazy padající z nebe přesně v okamžik, kdy jsem se znovu přivěšoval na osobák. Zacvikant, jezdící ten den se mnou, se na mě díval vyděšeně, když jsem mu poťouchle poručil, ať si vyběhne a naučí se přivěšovat v dešti a bouřce, a hlavně sebou musí hodit, protože jinak bude durch proch*anej. 😀 Asi by i šel…

Svléknul jsem se jen do podprsenky, vzal na sebe reflexní vestu a úkon přivěšení provedl sám. Vedle stojící syslosouprava s kolegou Michalem se otřásala smíchem, neboť zjištění, že došlo i na mě a moje zpupné chování je trestáno nemilosrdným deštěm, ho pobavilo více než všechny estrády světa.

Odjíždělo se na čas, ale ten den jsem zkrátka neměl kliku. 🙂

Lesk jak blesk

Že se občas nevede v práci, je smutné, leč normální. Člověk by si myslel, že po takových těžkých chvílích si odpočine aspoň doma. Mezi blízkými.

Není tomu tak, neboť volno, které je nově ozdobeno mou přítomností, klade značné nároky na mou vyrovnanost. Nebudu zmiňovat všechna příkoří, kterým musím čelit a zmíním pouze dvě stěžejní.

První vyplynulo z velmi povedeného výletu do pevnosti Hanička a má je na svědomí manželka. Ta se zjevně rozhodla záměrně dehonestovat mou maličkost a vyfotila mě při šlapání 192 schodů pevnosti tak, jak jsem se sám nikdy neviděl.

Když jsme si obrázek poté doma společně s dětmi prohlíželi, ty ještě schválně a s poťouchlou tváří fotku zoomovaly. Zaraženě jsem si musel přiznat, že doopravdy nevypadám bůhvíjak dobře. Mé lživé proklamace, že lysina je velmi pravděpodobně způsobena mizerným bleskem a nízkým ISO foťáku, který musí dopočítat šum, nikoho nezajímaly.

I když jsem se tvářil důstojně a smál se kysele nad podařenou taškařicí, nepoužil jsem žádné podlé útoky na osoby, které mě zraňovaly. Nechal jsem je vyhrát, protože jsem si byl jist, že se karta brzy otočí. A taky jo.

Druhé přišlo hned další odpoledne. Před večeří se hrálo Člověče, nezlob se! Uznám, že moje hra byla zcela nemilosrdná. Syn několikrát vztekle odcházel od stolu hledat zahozenou kostku. Dcera brečela a jako hromádka neštěstí nedokázala vzdorovat mému naprosto brutálnímu a soustředěnému likvidačnímu útoku.

Ovšem asi nejhorší a nejméně očekávané zlo přišlo od mé choti. Ta poté, co jsem ji už potřetí bez váhání vyhodil těsně před domečkem, kde čekala na správný hod kostkou, ztratila kontrolu nad nervy a vyřkla hněvivě větu plnou vzteku: „Tak, a odteď s tebou nespím!“

Ultimátní výhrůžka mi nepřišla nijak zraňující s ohledem na fakt, že v 98 % případů usínám před jejím příchodem do ložnice.

Vesele

Nechci ale končit depresivně a sklesle. Během zacvičování kolegů na Foxy jsem zjistil, že jsem pravděpodobně poslední fíra na světě, který nevlastní zbrojní průkaz. Obvzlášť mě zamrzelo zjištění, že i admin stránek, který v reálu nepůsobí nijak militantně, toto oprávnění vlastní. Podle mi tento fakt nikdy nesdělil.

Proto jsem již podniknul kroky, abych se i já mohl tímto glejtem obohatit, být náležitě vyškolen a necítit se občanem druhé kategorie. Průběh procesu, jeho náročnost i náklady později sepíšu. Nejspíš teda jen pro sebe. 😀

Vy si zatím užívejte léta!