Víkend s větrákem

K sepsání dnešní úvahy mě přiměl víkend v práci, kdy to nebyla věru extra zábava. Možná se fírovi občas sluší připomenout, že jeho práce není vždy jen o potěšení.

Zapsáno: 16. 9. 2024

Už v pátek, když začalo fest pršet, jsem si v duchu říkal, že by stálo za to v problémových místech uvažovat o zastavení provozu. Prostě to všechno ježdění bez jakýchkoli skrupulí zastavit a pustit všechno až po dešti. Vůbec nejde o to, že bych se potřeboval válet v depu a brát za to peníze. Prostě tenhle stav není bezpečný a ví se to.

Kecy o tom, jak jsou vlaky v pohodě, braly po pádech stromů do prostoru kolejí za své a mapa sítě se začala nepěkně červenat.

Větrák

V pátek se tedy nasadil mocný pomocník provozovatele trati, kterým je rozkaz k jízdě za zhoršených povětrnostních podmínek. Řečený větrák.

Aby bylo hned od začátku jasno – vůbec nic proti němu nemám. V jednotkách případů chápu, že se prostě musí zjistit, jak to na trati vypadá. Můžu se ale pos*at zmarem a vztekem, když ho dostává od pátku do neděle každý fíra – na každý vlak, na celý úsek trati od Havlbrodu až do Pardubic.

Provozovatel a správce dráhy se foukáčkem prostě zbaví odpovědnosti a přenese ji na dopravce!

Možná mi někdo moudrý napíše, že od toho tam sedím, abych si uměl poradit. To vím, volečku, odpověděl bych a přidal argumenty, proč si myslím, že je tohle nastavení totálně nefér.

Zaprvé platíme provozovateli kolejí za to, že nás na ně pustí. Zadruhé případů, kdy to padá a ví se dokonce i kde, není málo. Není to jednou, pětkrát nebo dvacetkrát. Je to mnohem častější. Neustále a dokola. V zásadě pokaždé, když trochu fouká, leje nebo chumelí.

Je mi poměrně dost u p*dele, kdo za to může. Nepřísluší mi hodnotit, co a kdo má na starost a co se může a nemůže udělat. Ale rozhodně se důrazně ohrazuji nad faktem, že se všechno hodí na fíru a ten ať se na stanovišti třeba pose*e, stejně za případný crash bude odpovědný! S tím běžte, prosím pěkně, do p***!

Víkend

Skóre po víkendu není nijak veselé. Nebudu psát, kdo a jak co odnesl. Mně se to naštěstí vyhnulo. Měl jsem neuvěřitelné štěstí – padalo to hned za mnou. Dvakrát téměř okamžitě, zhruba tři minuty poté, co jsem úsekem vlakem projel.

A byť jsem jezdil s očima nalepenýma na skle a za každým obloukem tušil past, velmi dobře jsem si uvědomoval, že prostě před každou možnou překážkou zabrzdit nedokážu.

Komunikace s dispečery a výpravčími byla ovšem příkladná. Ani oni neměli v práci žádnou velkou radost a myslím, že trnuli podobně jako my. V duchu mě rozesmálo, když jsem při posledním vlaku volal s informací (vysílačka praskala rušením a předávala každé osmé či desáté slovo), že bystřina tekoucí v trativodu podél mojí cesty začíná olizovat kolejové pásy. Paní dispečerka vyhodnotila, že na místo pošle traťováky, aby ho očíhli.

V krátké intimní chvilce souznění, kdy jsem bědoval nad mým osudem, i ona popustila uzdu výmluvnosti a povídá:

„Jsem to říkala, jestli se musí jezdit a XXX mi řek, že jo, je to tam na pytel, ale hele, maj rozkaz, pak je to jejich problém, můžou jet pomalu, tak co…“

Stopro nemají tohle uvažování všichni. Nepotřebuju si dělat alibisticky přátele a kamarády, na to jsem momentálně ještě příliš nas*anej. Jen bych si dovolil hodit do placu úvahu, že když teda dostáváme rozkazy a jezdíme v nestandardních podmínkách, neměli bychom možná platit sto procent poplatku za použití kolejí. Dal bych sazbu třeba 100 korun za vlak a 100 kilometrů jízdy, ať nežeru.

Ušetřené peníze bych nedal fírům, dopravce by ty peníze využil na opravy vozidel nebo pojistku pro vynervované a slabé jedince, jako jsem já.

Jo, a koukal jsem, že je hotová zpráva z vykolejeného Žraloka. Můžete si ji pročíst, kluci a holky. Ať víte, že to není pořád taková pr*el, jak by se mohlo zdát.