Všichni moji blízcí

Jak si sepsat zdánlivě nesouvisející témata a spojit je v jeden celek, mě napadlo po včerejším, na zážitky věru plodném, dni.

Zapsáno: 23. 4. 2024

Mám kolem sebe fajn lidi. Možnost se o ně opřít, zeptat se a těžit z jejich laskavosti, pro mě ovšem znamená povinnost jim alespoň částečně jejich službičky vracet.

Strojvůdcovsky zkušenému kolegovi, který mi už mnohokrát pomohl radou, jsem zatím nikdy nic nevracel. Naposledy jsem mu volal minulý týden, když jsem jako jeden z prvních pardubických jezdců znovu navštívil trenažér v České Třebové.

V okulárech se proslýchá, že instituční tlak mocných státních organizací, které mají zájem na tom, aby fírové nechybovali, plíživě a po drobných krůčcích posouvá výsledky na simulátoru k zpřísňujícímu pravidlu… Ale o tom až jindy.

Telefonická konzultace před touto zkouškou mě uklidnila, neboť jemu nasimulované situace mě po vylíčení nevyvedly z rovnováhy. Čili jsem zcela bez bázně usedl do kobky s televizní obrazovkou, abych si s Brejlovcem a dvěma vozy projel fiktivní trať plnou lstivých a – podotýkám – naprosto nečekaných nástrah.

Úkol jsem zvládl se ctí. Postarší a sympatický, nicméně zcela jistě erudovaný lektor, mě poté zahrnul slovy chvály, což samozřejmě potěšilo.

Ehm…

Kolegu jsem potkal ráno při směně, kdy si předáváme motorek na ose v Cholticích. Je na to jedna minuta času. A vy tuhle situaci z mnoha předchozích článků dobře znáte.

Pikantní je, že přesně v tento den vycházel článek, v kterém popisuji, jak mi zůstaly v kapse klíče, neboť jsem měl plnou hlavu pohledné cyklistky.

Předáme si 810ku, ahoj, zamáváme si a jedem! Dorazím do Přelouče, do vlaku se mi okamžitě nahrne kvantum lidí, kteří touží se vydat touhle ranní motorovou střelou bez zbytečného zastavování přímo do Pardubic.

Plnej stroj. Přejdu na druhou stranu, z CDP už mi svítí, druhé stanoviště je správně a předpisově uzamčené. Na zámek. Přenášel jsem tablet a malý klíček od brzdiče, neboť jsem měl za to, že dveře budou otevřené a klíče od nich na pultíku.

Zamručím si pod vousy, aby mě cestující neslyšeli: „Ku*va, klíče jsem zapomněl!“ Vrátím se zpátky a… Co myslíte?

Volám kolegovi: „Ahoj, nezlob se, že tě otravuju, ale nezůstaly ti v kapse klíče?“

Hrobové ticho na druhé straně a následný vodopád omluv si asi umíte představit…

Jako mistr improvizace a zkušený lapka jsem se na stanoviště nakonec dostal, což se událo za pobaveného glosování ctěného obecenstva, které, zjevně zoceleno, už pranic nepřekvapí. Nakonec jsme dojeli pouze s minutovým zpožděním. Všichni spokojeni, žádné trable.

Kolega posléze zkušeně zařídil transport klíčů zpět ke stroji, takže se vlastně vůbec nic nestalo. 🙂

Liška

Další den ráno už to bylo lehce ostřejší, protože jsem poprvé a sám vyrážel s novou Liškou na pravidelném spoji z Hlinska. Přijela z Havlbrodu. Předávající kolega pěl slova chvály. Všechno jasné, usadit se, podepsat, svítí nám, vyrážíme.

Ujel jsem tři zastávky a zvoní telefon. Volá mi výpravčí z Hlinska, že má vedle sebe kolegu, kterému zůstaly klíče v kapse.

Ne, nekecám! Ani si to nevymýšlím pro zpestření obsahu!

Co teď, dumal jsem v duchu. Do Rosic dojedu, tam je ale úvrať, do Pardubic neodsunu, protože se vlakvedoucí nedostane na stanoviště, aby mi dávala třeba návěsti. Navíc mám za 15 minut zase mazat s Foxem zpátky, abych dojel s 5302 pod výluku do Žďárce, odkud pojedou autobusy.

Naštěstí si kolega vzpomněl, že si myslí, ale neví to jistě, že možná při podepisování knihy předávky druhou stranu jednotky nezamknul. Vytočil jsem telefonem mou paní vlakvedouci, zda by to mohla zkontrolovat. A doufal jsem… 🙂

Klika! Jako zcela jistě bych skleněné dveře nerozbíjel. Myslím, že by mi na ně pojistka na blbost od federace nestačila.

Zapomenuté klíče mi přivezl kolega, který vyrážel 30 minut po mně. Všechno se v dobré obrátilo!

Zcela jistě se už kromě kontroly stavu paliva nově zaměřím i na klíče. Pohlídám si, abych je měl. A doporučuji to, pokud jsou mezi čtenáři, i kolegům, protože při střídání na ose prostě mohou zůstat v kapse.

Výprava

Tentýž den odpoledne jsem společně s mým stavebním bratrem a jeho synem Pajdou vyrazil na dalekou cestu automobilem. Jeli jsme za adminem na druhou stranu republiky. Nabídnul jsem mu totiž služby svých blízkých v rámci stavební konzultace kolem revitalizace a upgradu starší nemovitosti, s kterou má admin určité záměry.

Jelikož se moje role v příběhu omezila pouze na bezpečný převoz a dělání srandy, napadlo mě využít příležitosti během dvouhodinové cesty a vyzpovídat na mikrofon nejpracovitějšího člověka na světě, kterého znám. Chtěl jsem s jeho nepatrně ostřejšími názory na LGBT, politiku, migraci, greendeal, influencerství a koučink seznámit zdejší posluchače.

Odmítl mě velmi příkře se slovy: „Hrozně by mě zajímalo, co je to za módu, že má teďkonc každej pab*b touhu dělat podcasty! Vzít krumpáč nebo lopatu, to ne, ale mlet kraviny o nesmyslech jo!“

Nechal jsem vodopád hněvu odplynout a kontroval argumentem, že jeho oblíbenci (např. profesor Beneš, atomová lady Drábová, docent Kolář nebo já) v rozhovorech přinášejí informace, které on hltá a je tedy zjevné, že dotyční společně se mnou mají světu co říct. A nemůže se tedy divit, že je o naše názory na různorodé problematiky veliký zájem.

Vypadalo to, že k adminovi nedojedem, protože mě vyhodí z auta.

Je tedy na vás, abyste vyjádřili případný zájem o pokračování plodné debaty v křeslech, protože mimo názory ohledně výše uvedeného má dostatek materiálu i k železničnímu opravárenství! Aby ne, dělá v něm více než 30 let!

Ilustrační foto: Dmitriy Demidov / Unsplash