Vztek

Říká se, že se stářím přichází smíření. Moc rád bych toto rčení potvrdil, nicméně mám pochybnost, zda je konkrétně u mě platné.

Zapsáno: 12. 5. 2024

Když někdy v úvahách dumám, co všechno lze o sobě popsat a hlavně jak, aby si čtenář nevytvořil mylný obraz, poctivě přiznám, že se to ne vždy povede.

Obvzlášť po posledním zážitku s drahými parfémy u nás doma, kdy jsem se vyznal adminovi ze značně nestandardního pokračování, které se navíc zvrtlo. Ačkoli byl zážitek legrační a já se s ním pochlubil na fóru, ne každý pochopil nadsázku a lásku, kterou k vlastní ženě cítím, nadto si vyložil mou otevřenost jako necitlivou.

Poučení, které jsem z chyby přijal, je zásadní. Omlouvá mě snad jen to, že se stále učím.

(Ten „dotčený“ byl jen jeden a ty jsi srabácky nechal jeden ze svých nejlepších příspěvků na fóru, k notné škodě dalších desítek lidí, kteří se nad ním lámali smíchy, trapně smazat. – pozn. admina)

Nuda

Chemická závislost na pohybu a sportu, kterou mi pravidelná námaha přináší, je potvrzena i lékařskými kapacitami. Miluju jí. Bezvýhradně se stala součástí mého života a nepřestanu se divit, jak velký vliv na mě má.

Zachmuřeně si uvědomuji, že jsem o ní prakticky přestal psát, protože je většině zdejších čtenářů úplně ukradená. Když jsem se ale dnes při veslování za poslechu písničky díval na obličej tanečníka s mopem na hlavě, došlo mi, že vypadá jako ten kalo z Havblbrodu.

To bylo tak…

Přijel jsem s vlakem do Havlbrodu a mám 18 minut na obrat. Pak svištím zase dvě hodiny do Pardubic. Z této trasy je mimochodem video s Liškou a je to asi nejlepší onboard, co jsem kdy natočil. (Není. – pozn. admina)

Po zastavení podepisuju rozkaz, přecházím na druhou stranu jednotky, WC, musím všechno nastavit a nachystat. Zbývá mi devět minut.

Mám málo jídla, dojdu si něco koupit do Pontu. Pečou tam takový taštičky z listovýho těsta, tři pizzový a tři šunkový bych mohl dneska dát, běží mi hlavou.

Minutu trvá, než tam dojdu. Tvl, fronta přede mnou, asi čtyři lidi, nějakej kluk a studentky s báglama. Obsluha není úplně nejsvižnější, budu to mít jen tak tak.

Čtyři minuty do odjezdu, přede mnou pořád ještě dvě holky.

Najednou se otevřou prosklené hliníkové dveře, vejde frajer v reflexní vestě a normálně nás všechny předběhne a rovnou vychrlí na kasu, aniž by se na nás podíval:

„Spěchám, cigára bych chtěl, red eplsky, platím kartou.“

Holky přede mnou ani nepípnou, jen se podívají na hodinky a mlčí. Jsou smutné. Se mnou, ač mám psychotesty a jsem olympijský vítěz v sebeovládání, lomcuje neuvěřitelný vztek.

Grrrr

Naprosto čirá esence maniakální zlosti nedokáže pochopit, že se někdo naprosto drze a bez skrupulí přise*e jak velká voda. A předběhne MĚ, když mám už za necelý tři minuty odjíždět s vlakem.

Já vím, že bych neměl bejt sprostej. A taky vím, že bych měl volit mírnější tón. A asi jsem nemusel tolik křičet, zvlášť po tom, co jsem zažil s tou tlustou vepřovkou. Ale…

„Ty vo*e, do p*či, co si jako ku*va myslíš?! Že mě budeš předbíhat, zvlášť když všichni spěcháme? Kdes to, ku*vadrát, kdy viděl? Jen zkus kváknout něco jinýho kromě omluvy, cekni a prohodím tě tou výlohou až do haly!“

Asi ze mě šel strach. Naléhavost, intenzita vyřčených slov a můj rozhořčený výraz nejspíš byly dost přesvědčivým signálem.

„Omlouvám se,“ zaznělo od kasy. Sklopená hlava, zaplaceno, odchod.

Holky se na sebe usmály, moje sprostá mluva je zjevně nepohoršila. Dokonce mi nabídly, že mě pustí.

„V pohodě, děvčata. Omlouvám se, že jsem vulgární, ale mě vždycky strašně zarmoutí, když se mi děje křivda. Nepojedete se mnou do Pardubic, že taky spěcháte?“

„No, pojedeme,“ řekly.

„Tak prima, snad pojedem na čas. Poprosim tři pizzový a tři šunkový mi dejte,“ dodal jsem směrem k obsluze.

Musel jsem zpátky teda popoběhnout, ale stihli jsme to všichni. Cestou jsem zase dumal, jestli jsem to nemohl vymyslet jinak. Že jsem třeba mohl mlčet, stejně si ty cigára nakonec koupil. No nic.

Ilustrační foto: Sander Sammy / Unsplash

Sorry

Přesně týden na to parkuju auto u bazénu v Pardubicích. Je svátek, přesto docela plno. Ha, tady je místo, jedna oktávka je obráceně, ale to neva, vejdu se mezi čáry akorát.

Sedím v autě, zvoní mi služební mobil a tam kolega, který po mně přebral Žraloka. Řešíme, co a proč je jinak, než by mělo.

Vedle mě do obrácené oktávky přichází rodič, aby usadil do sedačky vzadu dítko. Jako bych to tušil!

Koukám, jak otevírá dveře. Lup, ťukne mi s nima do zrcátka. Jakoby se nechumelilo. Vrazí dovnitř děcko, zapne ho. Vylejzá zadkem napřed, drcne u toho do dveří a buch, další šťouch do zrcátka.

Nechápu, že jsem nevyskočil hned a udržel se. Mám své auto moc rád, fakt jsem na něj pintlich. Zároveň když čtu nebo poslouchám, komu a jak kdo odřel auto na parkovišti, pláču ještě víc, než ten, komu se to stalo.

Dokončím hovor. Řidič oktávky si nevšim, že sedím v autě a jde dát dítěti před cestou ještě Brumíka. Otevře dveře znovu. Bum! Rána jak z děla! A dost!

„Do pí*i, už třikrát jsi mi do toho zrcátka křápnul. Ku*va, seš č*rák nebo debil? Slepej a hluchej snad? Co si jako myslíš, že si nechám obouchávat auto?!“ vylít jsem z auta.

Borec řekl jenom „sorry“, nasednul a odjel. Pražská značka, asi by mě to nemělo překvapovat.

Šel jsem se s obavou podívat na pravou stranu auta. Na zrcátku naštěstí ani ň.

Zpyt

Šel jsem si odplavat trénink a přes dvacet minut ve vodě přemítal, jak bych se měl správně zachovat a proč jsem nebyl pouze asertivní, slušný a v klidu.

Přišel jsem na to. Prostě takový nejsem. Neumím to a už se nezměním. Určitě se nechovám pokaždé správně, ale v podobných situacích mi nezbývá, než si jen povzdechnout – no co už…

Závěr

Aby to dneska nebylo tak depresivní a když jsme u aut… Byl jsem se dneska s manželkou projít po jejím příjezdu ze školy. Vyprávěla mi o jedné známé.

Že prý nemají kde vykonávat akt lásky (čti pr*at), neb malej byt a dvě děti. Sdílela s mojí chotí, jak na situaci vyzrála. Že prý sednou do auta a jedou konat do myčky. Prý se to osvědčilo a jeli už poněkolikátý.

„Heleď, a proč zrovna do myčky? Proč nejedete někam k lesu nebo za stoh slámy?“ tázala se moje drahá polovička.

„No, on manžel není moc dobrej řidič. Nerad jezdí daleko a stejně to potřebujeme někdy umejt.“

Inu, každý má občas problémy. Důležité je přijít na správné řešení. 😀

Dodatek admina

Mám podobný zážitek s autem, nicméně jsem prakticky nekonfliktní.

Kdysi dávno jsem nafasoval zbrusu nového služebáka. Auto, na které jsem čekal skoro půl roku, prostě voňavka se vším všudy. Jedna z prvních cest vedla kamsi na velké parkoviště u Makra, neb jsem měl za úkol cosi koupit. Nablýskanou novotu jsem umístil někam do zadní části velkého prostranství, kde široko daleko nestálo jediné auto.

Když jsem vystoupil a udělal asi pět kroků k obchodu, abych se zdálky pokochal pohledem na nablýskanou siluetu nedotčenýho auta, přiřítil se otřískaný a orezlý polovrak – Felicia pickup. V rychlosti zhruba 70 km/h zajel prakticky smykem přímo do stání napravo vedle mě. Řidič zjevně spěchal, neb vykopnul nohou dveře, které se s poměrně hlasitou ránou zastavily o pravý bok mého nového vozu. Krve by se ve mně nedořezal.

Dvěma skoky jsem byl zpátky u auta a povídám mu relativně v klidu:

„To nemyslíte vážně, že ne, s těma dveřma?“

„Aby ses nepos*al,“ vrhnul na mě znechucený pohled frajer a rázným krokem odkráčel.

Já zůstal stát na místě, neschopen ničeho. Pro mě zcela nečekaná reakce, na kterou jsem nebyl připraven. Nakonec jsem obhlídnul auto a našel jen malý šrám na liště dveří. To rozleštim. Nic.

Co chci říct – Hopa vylítnul, já tehdy ne a výsledek byl v zásadě tentýž. Kokoty najdete všude mezi námi.

P.S. – Až bude příležitost, můžu přihodit historku, kdy jsem se poprvé a naposledy neudržel a prakticky se popral o strom v zahradnictví… 😀