„Máš to třikrát za třicet,“ dí výpravčí po večerním příjezdu do Brodu, zatímco mi podává všeobecný rozkaz. Zdánlivě zvláštní informace se po pohledu na papír okamžitě vyjasňuje. Tři pomalé jízdy, které během trasy do postele potkám, mají právě zmíněnou rychlost.
Zapsáno: 6. 9. 2024
Druhý den bry ráno, když ze Žďárce ve čtyři mažu zpátky do Brodu, udiveně sleduju davy cestujících, kteří baží po svezení. Už úplně první spoj je našlapaný po střechu. Vlakvedoucímu, kterému došla během revize páska v PoPce a přišel si ji ke mně na stanoviště vyměnit, běduji, že se staví úplně všude. Toho můj smutek věru netrápí a chlubí se, že už má prodáno víc než za litr.
Jeho radost a pomyšlení, že si díky své pilnosti a mocné tržbě nějaký procentem a koeficientem k výplatě smočí zobáček, mu zcela vyhnaly zívání a ospalost z těla. Trochu mě svým nadšením irituje a proto mu i spíše z nudy zalžu vymyšlenou informací, kterou bez podezření spolkne.
„Jak jezdí hodně lidí, má bejt prej zas od příštího pondělí třítýdenní sčítání,“ utrousím mezi řečí….
Jako když do něj hrom uhodí. Začne nadávat a vysvětlovat, že je tohle beztak k ho*nu a že se na to už fakt vyse*e, protože se beztak nic nepřidá, neboť není kde brát. Oponuju mu a schválně říkám, proč si myslím, že je důležité, aby ti nahoře věděli, kolik lidí a kam cestuje. Zvlášť kvůli lepší práci s oběhy a optimalizaci toků frekvencí a zavádění dynamického jízdného.
Rozčilení a sprostá slova, jimiž uvolňuje napětí a která mu umožňují vyrovnat se s mým škádlením, ukončí až zazvonění telefonu. Role se rázem obrací, protože se dozvídám něco teď já… Ale to není vlastně důležité.
Kouř
Druhý den večer. Škoda, že nemám kameru, říkám si po příjezdu do Chrásti. Sundal jsem ji poté, co jsem natočil rozhovor s adeptem v pasivním zácviku. U vjezdu mi zatrylkuje vysílačka a pan dispečer ze Žďárce informuje:
„Pro vlak ten a ten, Hopo, prosím tě, koukám na kameru a zdá se mi, jako by u druhý koleje něco kouřilo. Buď tak hodnej, až zastavíš, dojdi se tam podívat. Naproti na křižování maj sedum minut, bude na to čas.“
Brzdím u cedule místa zastavení a koukám, jak z dřevěného přechodového můstku stoupá lehký kouř. Nízké a velmi ostré večerní slunce prakticky zneviditelňuje tuto anomálii. Nezbývá mi než obdivovat a s úctou smeknout nad ostřížím zrakem výpravčího, který pouhým pohledem přes vzdálenou kameru poznal, že je něco jinak. Dopíjím Mattonku a s lahví se vydávám na liščí záchod, abych do ní nabral vodu a zkusil ochladit problémové místo.
Fouká jako prase, ty krávo, už je tam deseticentimetrový plamen. Přidávám do kroku, místo polévám, ale ja to málo. Ztrouchnivělé dřevo, do kterého někdo cvrnknul vajgl, odmítá zhasnout. Jdu znova pro vodu, pořád to syčí a kouří. A ještě jednou a znovu. Celkem čtyřikrát jsem to prolil a zchladil, už snad bude klid.
Zase mě překvapilo, jak zdánlivě z ničeho může vzniknout pořádný problém. Pomohlo tomu horko a samozřejmě vítr, přemítám nad příčinou.
Vracím se ale v duchu k zachránci a tím je pan výpravčí. Že nebyl výjezd s fňuknou, tepelné ovlivnění koleje, zpoždění vlaku i nas*ání cestujících, je zásluha jeho bedlivého oka. Nechci, aby se to obešlo bez odměny a pochvaly, takže ještě večer zjišťuji nadřízený kontrolní orgán a informuji, že bych byl moc rád, kdyby někdo ocenil dobrou práci a špičkový postřeh.
Furt nad tím v duchu žasnu – nemá tam vlak a stejně to sleduje. Dobrej postřeh, tvl, fakt frajer. Já bych toho nebyl schopen.
Hanba
Dost o dráze, začala škola. První den jsem jel s dětma na kole, abych je doprovodil. A zhruba 800 metrů od cíle:
„Heleď, to zvládnem,“ povídá dcera, „jeď pryč, ať to nejni trapný.“
„Teď jsem to taky chtěl říct,“ přidá se junior, „ať se nám nesmějou a nedostanem bídu, že jedeš s náma. Nechcem se stydět.“
Jako mohli to teda vyjádřit citlivěji. Jsem si vědom, že nevypadám bůhví jak, ale myslel jsem, že si na mě už docela prckové zvykli!
Lemra
Mimo jiné je třeba říct, že taky stavba se pomalu hýbe. Na pozemku už máme instalovaný stavební rozvaděč, zapojený elektroměr a fungují zásuvky. Protože odmítám platit za cokoliv, co není nutné, zapojení, zprovoznění a revizní zprávu obstaral můj bratr.
Neobešlo se to bez komplikací. Při této činnosti se několikrát bolestivě zamotal do divokého maliníku a jako bonus se mu do fuseklí přichytlo několik babáků, což ho velmi rozvztekalo.
„Ty vo*e! Ale ani trochu mě nes*er, do haj*lu! Tráva je tam po stehna, nemáknul jsi tam ještě na nic, táhni aspoň do p*či posekat!“ sdělil věcně.
Zastihnul mě těmito slovy zrovna v okamžiku, kdy jsem se chystal na kolo. Malou chvíli jsem bojoval s tím, že se urazím, vzpurně hodím hlavou a vzepřu se tomuto požadavku. Nicméně s ohledem na jeho další roli během stavby a mou maniakální lenost či absolutní absenci zkušeností, jsem pod jeho ostřížím zrakem zbaběle sundal cykloboty, nastartoval Hondu a vyrazil.
Hopa výjimečně pracuje, kolorováno.
Trvalo mi to dvě a půl hodiny. Moje úplně první práce na stavbě. Památka pro budoucí pokolení. Dokonce koukám, že mám nádražácký tričko! Snad to nebude nikomu vadit. 😀
Přetrvává spokojenost s tím, co dělám. To mě nutí vymýšlet, jak se posunout dál. Je zjevné, že mi pohoda přestává stačit.
Stavební povolení bude snad každým dnem…
