Zprávy z dráhy

Psát historky, co se nepovedlo? Nebo naopak ty úspěšné? Dumám…

Zapsáno: 28. 9. 2024

Já přece nechybuju, fíra musí být stoprocentní! Občas člověk něco přesto pokazí a samozřejmě ho to se*e. Zároveň obvykle dokáže vyvážit prohřešek něčím jiným, takže se nikdo nic nedozví. Nula od nuly pojde. Stejně je ale lepší, když je vlastní saldo aspoň trochu v plusu.

Zácvik na foxí řadu 847 byl v našem rybníčku v zásadě ukončen. Stále ovšem existují jednotlivci, kteří si autorizace na nosnou motorovou jednotku ČD dodělávají. Protože jsme s kolegy, kteří taktéž školí, dokázali pod dohledem strojvedoucích instruktorů vymakat poměrně precizní postup, nezdají se mi již vysvětlení a zákulisní taje o Lišce nasáté nijak zvláštní. A přednáška, co a kde jak funguje, je potom víceméně rutinní.

Přesto, když jsem minulý týden školil zkušeného jezdce a kolegu z elektrik, jsme se zabrali do vysvětlování a ozřejmování postupů resetu alarmu za jízdy tak intenzivně, že jsme oba přehlédli požadavek na zastavení v zastávce na znamení.

Sice jsem vlak nevedl, ale soustředil jsem se na výklad a čumění do displeje tak intenzivně, že mi to zkrátka uteklo. V pr*eli bych si viděl! Panu vlakvedoucímu, který situaci vyžehlil, patří dík. Jakožto i paní, která naši chybu velkoryse omluvila, přestože se musela vracet s desetiminutovým zdržením nazpět.

V takový okamžik je důležité prostě umět vycházet s lidmi. Nelhat, omluvit se, zastydět a přijmout z chyby ponaučení. Vědět, že se někdy může karta obrátit.

Že se tak stane hned o tři dny později, by mě nenapadlo.

Děda

Dojedu do Pardubic na hlavní nádraží. Konečná. Lidi vybíhají ven. Stojím tam tři minuty a přichází vlakvedoucí se slovy máš to prázdný, díky a měj se. Vystoupí, zavřu dveře, ohlásím se na CDP Pardubice, na první zazvonění to vezmou, domluvím si posun k čerpačce. „Jo, heleď, do dvacátýho osmýho šturcu. Přejdi si a pak se mi ozvi, mám tam rychlíky z obou stran, tak až to půjde, přes kříž k čerpačce.“

Svítí bílá, dojedu do kusé koleje, vypnu řízení, otevřu dveře a fuj! Leknu se strašně. Děda, tak kolem sedumdesáti, chce vystupovat do kolejí.

„Dobrý den, nemůžete ven. Je to vysoko a jezděj tady rychlíky. Vy jste zapomněl vystoupit? Kam jedete?“ ptám se opatrně s empatií, protože pán působí vyděšeně a zmateně.

„Mám jet do Brna, v devět, ale byl jsem na záchodě. Ono mi to trvá, víte, prostata. Jsem si chtěl dojít, než vystoupim, ale nešlo mi to tak rychle,“ povídá děda.

„Byl jste zamčenej?“ ptám se spíš ze zvědavosti, protože mi nejde na rozum, že by si vlakouš nevšiml červeného nápisu OBSAZENO.

Nebyl. Jsme doma. A taky asi 1,5 kilometru od nádraží.

Vsuvka

Teď se samozřejmě nabízí několik řešení. Poctivě přiznám, že první mi přišlo namysl chvilkové nas*ání, že se prostě v práci zdržím. Rychle ale přešlo. Zlobil jsem se též na vlakouše, že nezkontroloval haj*l. Na dědka, že nešel dřív a taky na to, že se přes kříž rozhodně hned nedostanu.

Jenže když máte v práci postupy pod kůží, můžete situaci obrátit v pozitivní výsledek. Je ovšem potřeba trocha té chuti udělat něco málo navíc. Jen tak, protože můžete, chcete, umíte a dokážete. A nakonec i protože musíte. Ne pro obdiv, prostě to k práci patří. A ve finále to člověka i trochu potěší, že si dokáže ve většině případů poradit. Ve vteřině vymyslíte řešení, nikoho k němu nepotřebujete, jste sami hybatelem a ovlivňovačem věcí.

Saldo

„Pojďte, pane, sedněte si sem. Já to domluvím s dopravou a popojedu s váma na centrum. Vidím, že tam na zastávce stojí Panter. Nastoupíte do něj a on vás doveze na hlavní, jo? Budete mít čas, jede nějak před půl, krásně všechno stihnete.“

Dispečeři SŽ jsou vlídní a reagují naprosto ukázkově. Poprosím, vysvětlím, poděkuji. Dědu naložím do Pantera, vyložím situaci paní vlakvedoucí. Pak zpátky na stroj, domluva s dopravou a tradá zbrojit. Celá věc trvala přesně 14 minut.

Jednu věc jsem pokazil, další zachránil. Jsem na nule, co myslíte?

A ještě bokem

Zácvik na Foxe, který jsme díky nadstandardně dobrým vztahům s hráči hradeckého depa prováděli koncem září na trase Chlumec n. Cidlinou-Ostroměř-Nová Paka, mi umožnil vidět i jiné lokality a reálie, než které se zde běžně vyskytují. Školený kolega byl navíc absolutně bezchybný a bylo zjevné, že má odježděno a ví, kudy běží zajíc. Bavilo mě to velmi. Začínající podzim, kdy si to mažete lesem do hor skrzevá probarevné stromy, je prostě krásný.

Co mi ovšem udělalo radost ještě větší? O pauze, když jsme se věnovali pojídání pokrmů z krabiček, neboť v této lokalitě dávají lišky dobrou noc a vývařovnu nenajdete, mi zavibrovaly hodinky.

V pardubickém depu se zastavila kolegyně, s kterou jsem dělal rozhovor. A nebyla sama! Pohled na její náklad mě podivně rozněžnil a přivedl na nápad, že bych ji poprosil a zkusil natočit pokus číslo dvě. Bude si ostatně dělat autorizaci na Lišku.

Myslím, že kromě chybových hlášek na displeji budeme mít dost témat k diskuzi. A zastávku na znamení za ni tentokrát pohlídám, nebojte! 🙂