Počítání

„Kolik ti je vlastně roků, taťko?“ ptala se mě zamyšleně dcera v krátké chvilce oddechu před usnutím, kdy po dramatickém a procítěném podání narychlo vymyšlené bajky o tom, jak na Rumcajse v Řáholci zaútočil Spiderman a i přes jeho fyzickou převahu a intenzitu útoku zvítězilo dobro nad zlem.

Zapsáno: 29. 1. 2025

Na myšlenku o věku ji nejspíš dovedla moje zarostlost, páč se mi asi dva týdny nechtělo holit. A taky věta, v níž starý vousatý loupežník fantastickou ránou žaludem z bambitky na cca 465 metrů přesně za třetí obratel pavoučímu muži přerušil míchu a tím mu znemožnil pohyb. Pak jen stačilo, aby ho uvázal narychlo ukovaným řetězem za půjčeného jelena Větrníka a nechal ho odtáhnout zpět přes moře do Ameriky.

„Emičko, čtyřicet sedum roků. To je super, viď?“ snažil jsem se ji vemlouvavě vlichotit a vsugerovat, že je tohle číslo naprosto báječné.

„No to je po zaokrouhlení padesát,“ nenechala se ošálit. „A kolik je mamce?“

„Emi, mamka, to se ani neptej, je už hodně stará. Už je jí čtyřicet tři! Hrozný peklo, to je šílený, viď? Málokterá ženská se dožije tak požehnanýho věku. Vypadá sice dobře, ale to je hlavně mojí zásluhou, protože ji hýčkám a opečovávám,“ dodával jsem návodně a snažil se zpatřičnit svůj podíl na manželčině kondici.

„To je po zaokrouhlení čtyřicet. Čili je mezi váma deset let rozdíl, to se mi zdá docela dost! Divím se, že ji nevadí tvoje tři brady. Když takhle ležíš, vypadáš dost odpudivě,“ dávala na odiv svou slovní zásobu, zatímco já se záklonem hlavy marně snažil narovnat ty úplně největší hrboly na svém masivním voleti. Moc to nepomohlo.

A bude hůř

Druhý den, když jsme celá rodina obědvali, měla debata nečekané pokračování.

Hněval jsem se, protože byl jídelní stůl obložen spoustou – v očích mých žen – nezbytných a zkrášlujících věcí jako vázy, květiny, prostírání, svíčky, omašlované větve… Rozčiluje mě to dlouhé roky, protože si prakticky nemám kam umístit talíř a pití. Obvzlášť mě deptá, že je většina z těch zcela zbytečných a nepotřebných propriet nasunuta na mou čtvrtinu stolu!

„Není tady k hnutí, dejte si to někam k sobě, nebo to nejlíp vyhoďte úplně do…“ zarazil jsem se před sprostým slovem. „Prostě to u sebe nechci!“

„Nezlob se, zdá se nám s mamkou, že furt seš s něčím nespokojenej, taťko,“ dí Ema.

„Ano, stále si na něco stěžuješ a nás to už nebaví,“ přisadila si choť.

„Klidně by se ti mohlo stát, že tě vyměníme za nějakýho hodnějšího, mladšího a daleko hezčího chlapa. Líbil by se mi třeba strejda admin.“

ilustrační obrázek: Hopa, 47 let, AI, kolorováno

No vida! Favorita už máme! Byl u nás nedávno, kdy jsme točili podcast, který ještě nevyšel.
(A ani nevyjde, když ti náhodou zhaproval zrovna MŮJ mikrofon, že jo, a tudíž nejde záznam vůbec použít. – pozn. admina)

„Jak tu byl na návštěvě tuhle,“ pokračovala dcera, „hezky oblečenej, voňavej a nereptal, že ho píchá větev od stromečku do zad, jako to neustále říkáš ty!“

„Bodejť by jo, seděl v bundě,“ snažil jsem se chabě hájit, „a ještě bokem, takže mu to nic nepropíchlo.“

Moje snaha vyšla zcela vniveč.

„Emi, to by bylo, viď? Ten by nás bral furt na nějaký vejlety. Neseděly bysme tu doma znuděný. Mohla bych si kupovat všelijaký hadříky v nóbl obchodech. Žádnou konfekci z Pepca nebo z Vše za 39,“ přemýšlela nahlas má drahá, aby ve mně probudila pocit studu. „Třeba bych mohla bejt i doma, kdyby chtěl. On by mě určitě v pohodě uživil,“ dodala nepřítomně.

Emička, stále s relativně čerstvou vzpomínkou na výlet do Europa Parku, chvilku zasněně uvažovala nad naprosto dokonalou budoucností a pokračovala:

„Ale aby ses mu líbila, mamko!“

„Toho se trochu bojím, on bude chtít asi někoho nóbl,“ povídá má paní, „víš, jak jsme mu ukazovali fotku s tetou, že by se mu mohla líbit? Okamžite jí zavrhnul. Řekl –  tuhle? Tvl, to vůbec!“

Emička, do té doby s mnohoznačnou tváří, nakonec direktivně prohlásila:

„Uvidíme, co se nám ještě podaří vymyslet. Snad na něco přijdu!“

Inu

Jo, zamrzelo mě, že v očích vlastní dcery nejsem nejhezčí táta na světě. Chápu ovšem, že se nemohu měřit s mustry, které mi jsou provokativně a s jistým kalkulem předkládány. Samozřejmě že se mi do úst draly odpovědi, určitě bych dokázal kontrovat a zraňovat na citlivých místech. Ale neudělal jsem to, mlčel jsem jak zařezaný. Nechtěl jsme ubližovat, i když jsem mohl.

Zvláštní, že už nepotřebuju vyhrávat. Jsem prostě asi životem unavený a asi i dost opotřebovaný chlap. Furt se řeší, jak se cítí stárnoucí ženy, ale na nás, kteří můžeme trpět úplně stejně, si nikdo nevzpomene.

Čeká se, že ten ústup z dřívější slávy zvládneme pokaždé s grácií a noblesou. Není to ovšem úplně snadné.