Grilovačka

V pátek jsem byl na oslavě. Mám štěstí v tom, že je kolem mě neuvěřitelné množství kamarádů a přátel. Netuším proč, ale tyhle klučičí vazby jsou pevné a neměnné už od dětství.

Hoch, který mě pozval na grilovaného divočáka, je úspěšný podnikatel. Znám ho od školky. Nebydlí už přímo u nás na vsi, kde se narodil, ale odstěhoval se o kus dál, kde si koupil a opravil starší dům. Nyní už spíš noblesní areál, který jako vlaštovka neustále zvelebuje a přistavuje další a další prostory. Daří se mu velmi dobře, nutno dodat, že si na vše vydělal vlastníma rukama od nuly. Jako zručný a šikovný řemeslník. Má několik koníčků – je vášnivý myslivec, ku*evsky dobrý kuchař, rybář od pánaboha, řezbář, hráč na PS4. A prostě dobrej chlap.

Protože nejezdí vlakem, žije v domnění, že každej zaměstnanec u dráhy ho*no dělá, bere nehorázný peníze a má spoustu volného času, který jemu tak zoufale chybí. Nedělá mi problém jeho domněnku potvrzovat, protože mu rád v čase, kdy jsou všichni slušní lidé v práci, volám, že jedu z bazénu nebo že sedím u Playstationu a nevím, jak dál. Vyčítá mi i můj nový vozový park.

Jeho častý nářek a bědování, že nestíhá a „jak to, že ty ku*vo ho*no děláš?!“ mi zní v uších jako rajská hudba. Mnohokrát, když se u mě zastaví, jsem udiven, že mluví do dvou telefonů najednou, řeší dodavatele, reklamace, platby, dlužníky, a nemůže se dost dobře soustředit na mnou předváděnou ukázku boje se zombie hordou v postapokalyptickém světě.

Radím mu, ať vypne, užívá si života a neustále mu opakuji, že nabíráme. A že ho odvedu na osobní oddělení k laskavé personalistce, umetu mu cestu přes všechny zkoušky a jako pyšný táta mu pak řeknu ‚tak pojeď, ty kluku‘.

Nechce.

Dál mu říkám, že dráha je těžká dřina a že to není jako mít najmutejch pět bulíků, který na tebe dělaj (zaměstnává 5 lidí). Že u dráhy nemůžeme šidit na daních, nemůžem si dávat benzín do vodpisů, sundavat DPH z auta, ani telefon cpát do nákladů… 😀

Smějem se oba, neb velmi dobře víme o těžkostech, které naše profese provázejí a že to není tak růžové, jak se na první pohled zdá.

Ale k věci.

Na oslavu bylo pozvané značné množství lidí – známých či kamarádů, oba moji bráchové, vzal jsem i manželku a děti, čili z naší rodiny jelo víc účastníků, než bylo domácích. Abych na oslavu mohl jet (byla v pátek), musel jsem si vzít dva dny dovolené. Měl jsem totiž mít dvoudenní směnu až do soboty.

Úroveň akce megavysoká, čuně na grilu je prostě událost. Všelijaký kýty, steaky, hamburgery jsou určitě paráda. Ovšem naložený divočák dělaný mistrem, který utočil už desítky prasat a má naprosto precizní postup, k tomu epesní a do detailu vymazlené vybavení (gril, dřevo, lák, chladírna), to je naprosto jiná liga. Úplně snovej level.

Nebudu zmiňovat doprovodný pohoštění – alko, nealko. Fakt pastva.

Oslava probíhala velmi příjemně. Na akcích tohoto stylu je super, že už si člověk nemusí hlídat děti, protože jich je tam spousta a může si poklidně povídat, naoko vyčítat, hubovat, stěžovat si.

Mezi jinými dorazil i další kamarád hostitele, taktéž podnikatel, a jen na půl ucha slyším, že se kluci bavěj.

Hostitel:
„Ty – Álo, nevíš něco o tom, že od novýho roku bude muset mít zaměstnanec profesák na řízení dodávky?“

„Mi ani nemluv,“ reaguje Ála, „nejhorší je, že musí bejt i v třetí rizikový skupině, mi povídala účetní!“

„To vim, mi ta moje taky volala a říkala, že jsou tam strašný sankce, padesát tisíc pokuty. Mám všechny kluky ve trojce, to je na ho*no, vole, další starost!“

Ála – a podotýkám, že vůbec nevěděl, kde a co dělám – povídá:
„Hele, já uvažuju, že už se na to podnikání fakt vyse*u! Mám kámoše, Michala, jezdí jako fíra. Jezdí někam na Prahu. Nekecám – ta mašina mu sama zabrzdí, normálně na zastávce a jen otevře dveře. Borec sedí v křesle, může si jít klidně – když něco nejde – za jízdy něco opravovat a nikdo to nepozná. Lokotka sama ví, že má zelenou, už ani nemačká to potvrzovací tlačítko. Hochu, ten je furt vysmátej! A já čumim, minulej tejden si koupil fungl nový auto!“

Já seděl na židli a podobně jako chameleon se snažil splynout se zdí, abych byl neviditelný.

Měl jsem přivřené oči a díval se jako na něco v polích, aby to vypadalo, že nevnímám.

Hostitel ale jen radostně tlesknul. Ve tváři se mu rozlil výraz štěstí. Řeč potvrzovala jeho domněnky. Pokyvoval souhlasně hlavou, z radosti, že se ukázalo, jakou měl pravdu!

Zkoumal pohledem dav hostů a hledal mě. Jako rentgen projížděl přes všechny objekty, obličeje, těla. Našel a čekal, až se podívám!

Už jsem se smál, protože to nešlo vydržet.

Hostitel povídá:
„Doteď jsem občas pochyboval, ale tady cizí chlap, a podívej! Potvrdil to, co už dávno vím! Álo,“ a ukázal při tom na mě, „tady to máš v bleděmodrym. Pan Hopa, každej den v bazénu, nový auta, věčně usměvavej, život nalinkovanej na půl roku dopředu, žádný stres. Je taky fíra, víš?!“

Ála na něj také spokojeně kývnul, už beze slov. Kluci, co podnikají, ví svý!

Na dráze prostě děláme úplný ho*no! 😀