Ranní infarkt

Skončila výluka a měl jsem ten den první směnu, kdy se tzv. rovnají mašinky. To je stav, kdy se lokotka, která jezdila nad výlukou, dostane po dlouhé době zpět do domovského depa a začne jezdit svůj obvyklý rytmus. Tedy normální oběh.

Nástup ve 4:26 ráno. Z domova odjíždím ve čtyři, ve 4:23 si telefonem otevírám bránu v depu a vjíždím bez zastavení do areálu jako král.

Celé depo a jeho okolí jsou naprosto liduprádné. Nikde ani noha, všichni ještě spí. Nahlásím se telefonem strojmistrovi, který sedí v jiném městě, vezmu si z věšáku klíče a vidím, že nemám mašinku na obvyklém místě. Stojí ve stanici, na odstavných kolejích. Není tam mnoho světla, lampa kolej spíš jen oblizuje nažloutlým světlem. Já ale nijak extra nepotřebuju vidět, všechno dobře znám.

Dojdu k Regině a nastupuje rutina, kterou jsem dělal už tisíckrát. Obejdu ji nejprve venku s baterkou, otevřu si zamčené dveře u rozvaděče a vlezu dovnitř. Pak otevřu dveře do velkého oddílu a jdu temným prostorem mrknout na knížku oprav, co je uložená na stanovišti.

Všude je tma, ticho, mír a klid.

„Dobrý den,“ zazní nečekaně z černoty oddílu.

Neleknu se snadno, ale v tu chvíli jsem myslel, že se skácím a odvezou mě.

„Do pí*i! Fuj! Ku*va, jsem se lek! Co tady do pr*ele děláš, kde ses tu vzal?“

Na sedačce leží borec, který si z Reginy udělal noclehárnu. Oblečenej čistě, posadil se. Vůbec nesmrděl – z dob vozmistrování mám extra vyvinutý čich a bezdíka ve voze dokážu navětřit na tři vagony dopředu i přes zavřené dveře.

„Hele, jdi pryč, hned!“ povídám mu, už v klidu.

Neprotestoval, řekl ‚na shledanou‘ a odemčenýma dveřma zmizel. Pustil jsem ho z hlavy, už nebyl ničím zajímavej.

Dělám si svoje úkony, už skoro všechno mám, a slyším výpravčího ve vysílačce:
„V osmym šturcu, na tý Regině, slyšíme se?“

Šturc je kusá kolej ukončená zarážedlem.

„Jo, dobré ráno, v osmým jsem na příjmu,“ odpovídám.

„Potřeboval bych, jestli už můžeš jezdit, si tě stáhnout ještě před osobákem na odjezd, na desátou kolej.“

„Jasný, jsem pohotovej.“

Rozsvítil mi bílé světlo a já mohl vyrazit. Jenže ouha, mašinka nechce jet.

Jak to? Svítí mi otevřené dveře. Mám je zavřené? Mám. Dumám nad tím, proč svítí chyba a dochází mi, že jsem dveře nevyzkoušel.

„Nezlob se, nejezdí mi to,“ říkám po chvilce výpravčímu.

Ten mi tedy zruší posun, aby si vyřešil očekávaný osobní vlak, zatímco já odcházím bádat. Teprve cestou z kabiny jsem si vzpomněl na nezvaného hosta. Kudy se mi sem ten zmetek vlastně dostal?

Přijdu ke dveřím, nikde nic. Polohy zámku správně, odemčené. Jdu ven, i tam bych řekl, že je všechno správně, a pak si teprve všimnu… Utržená plomba nouzového odjištění dveří. Není to vůbec vidět, celý mechanismus se při zaklopení zpátky tváří úplně v pohodě. Zůstane jen přetočený čtyřhran, který se musí mechanicky vrátit do zajištěné polohy.

Po nápravě druhý pokus. Jedem? Jedem!

Zbytek směny už probíhal úplně standardně a dle očekávání. Tak, jak to mám rád. Nicméně tohle ráno si budu pamatovat ještě hodně dlouho.