Vyprávím dětem před spaním pohádky, což zbožňuju. Mají je radši než ty čtené z knížek. Před nějakým časem jsem si například vymyslel tento příběh…
Na kopci, na hodně velkým kopci, bydlela máma kočka. A měla dvě koťátka – Micinu a Kokeše¹.
Koťátka moc neposlouchala a jednou, když máme kočka vařila k obědu maso z myší s hranolkama, sebrala vozejček a že se svezou.
Kokeš stihnul naskočit, jenže Micině se svezla tlapka a nechtěne do vozejčku strčila. No, a ten se rozjel ukrutnou rychlostí z kopečka dolů².
Drnc, drc, drc – takhle to drncalo³.
Vypadalo to, že se Kokeš dole zabije, to vám byla rychlost! Naštěstí, přímo pod kopcem, měl obchod pan Kukadlo. Ten měl výbornej zrak. Uviděl přes pokladnu, že z kopce frčí vozejček s kočičkou.
A jak to dopadlo, to si povíme příště.
Legenda:
- Podobnost s kokainem čistě náhodná.
- Souvislost s ujetým Stadlerem vyloučena.
- Tady jsem si vzpomněl na oblíbeného hocha z autofóra, co si koupil Kodiaqa s lehkým motorem a náhonem pouze na předek; auto této konfigurace je neklidné, klepe se jak vzteklej pes a při jíždě na českých silnicích strašně drncá, což mnohokrát zdůraznil. Své břímě špatné volby nese s úsměvem a se stoickým klidem čelí posměchu škodolibých lidí.
😀
Pro mě, jako vypravěče, bylo vyznamenáním, že si o konec pohádky večer řekla i manželka, která poslouchala za dveřmi. Bůhví, jestli ji zajímal osud Kokeše nebo pointa celé stořky.
Mám takové chvíle strašně rád, uvědomuju si, jak šíleně to letí. Za chvilku mě už děti nebudou potřebovat, takže si to nyní o to víc užívám.
Dodatek
Druhý den přišel Péťa a říká:
„Tati, tohle je pan Kukadlo!“ 😀
