Kámen

Stalo se 22. května, 10:30

Volám si s manželkou, že venku fest prší.

Za 15 minut potom vezu vlak v dešti, ujedu 25 km od Pardubic, a tráda – zničehonic mašinka přestala jet. Úplně plná souprava, spěšňák.

Mezi zastávkama, na pytel přístup, skáču asi metr dvacet z náspu. Ven se mi teda kurva nechtělo, liják nehoráznej. Lidé s pobavením sledují skrz okno, jak se mi od plešaté hlavy odráží kapky.

Zjistím že mi nedoléhá boční kryt. Vibracema praskla pružinka zajišťovacího čtyřhranu, který víko domačkává, pod ním je koncový spínač. Nedoléhá víko = nejedeme.

Abych nouzové dojel, nacpal jsem mezi víko a koncák placatý kámen. Nechci a netoužím bejt kutil. Když se tohle stane, je na výběr buď zůstat stát, nebo se pokusit opravit a dojet. Žádné nebezpečí nehrozilo. Dekl držel pevně, prasklý čtyřhran byl jen jeden, lokotka si podobnou věc hlídá elektronicky.

Spíš mě trápí, že se podobná věc stane v nejméně vhodnou dobu, mimo domovskou stanici. Hodně lidí, málo času, blbej přístup, počasí na pytel.

Musel jsem se smát, protože oprava kamenem je přes čáru i na mě. Ale neměl jsem po ruce nic jiného. Zpoždění na příjezdu jen 5 minut, na zpáteční cestě jsem dojel přesně.

Takhle to vypadalo po příjezdu:

Doběhl jsem si do svého auta pro zdrhovací pásku, zafixoval a vše zapsal do knihy oprav, aby se mohl na dílně mechanismus opravit.

Zveřejněná příhoda s koncákem může naznačovat, že takové se – mimo zasvěceně drážní znalce – nehodí uveřejňovat. Hrozí nepochopení, že je u nás všechno v háji. Tak to rozhodně není.

Vůbec nikoho neodsuzuji, když se nesnaží víc, než musí. Napadla mě medializace ujetého vláčku bez brzdy. Kdyby tam fíra seděl a řekl: „Nejede, nevím co s tím, starejte se,“ nebyl by večer ve zprávách.

Nejdu přes hranu rizika, tahle moje oprava je samozřejmě trapná.

Ale pro mě je vždycky hlavně poučné, jak se taková věc stane v relativním poklidu, kdy nic podobného nečekáš, nic tě nevaruje. Dál jsi tam úplně sám, nikdo ti neporadí, nepomůže, nepochválí za řešení. Vlakvedoucí mě zamyšleně pozoroval zevnitř jednotky v nouzové otevřených dveřích, které střežil, a nataženým zeleným terčíkem si zvědavě vyhodnocoval intenzitu deště. Cestující zevnitř si na mě ukazujou a dumaj, co tam asi kutím.

A ty nesmíš nic posrat. Na nic zapomenout, hlavně vlak zabrzdit, mít sebou telefon, rukavice, nezabít se na kurva osmekanejch kamenech, najít proč a kde je vada. Okamžitě si uvědomuješ, že ten vlak tam odsud, pokud si neporadíš, tři hodiny nic neodtáhne, je velkej a těžkej. Nic tam ani neprojede, jen jedna kolej.

A musíš být v dobře psychické pohodě, nenechat se rozhodit. 🙂 A je tam i tlak času – nejlépe okamžitě říct, jak dlouho bude oprava trvat.

Tuhle příhodu jsem na na svůj web psát původně vůbec nechtěl, protože bych rád, aby lidi věděli, že jsme bezvadný. 🙂 Jenomže na druhou stranu i nepříjemné věci se občas objeví a nedají se vyloučit. Berte to tedy spíš jako ukázku, jaký může vyvstat problém z jednoduché pružinky.