Páteční problém

Dnes jsem nastupoval do práce ve 13:20 a jezdím až do sobotního odpoledne. Mám teď zhruba půlhodinovou díru, tak sepíšu dopolední zážitek, který mi nečekaně zkřížil pečlivě naplánovaný itinerář.

Celý týden byl ve znamení pohody a spokojenosti. Měl jsem ve středu a čtvrtek volno a protože stále zarytě pracuji na redukci své váhy, sportuji skutečně každý den. Ve vodě jsem od otevření lázní nechyběl jediný den a plán na dnešek byl, že si ráno pouze odplavu spíš kratší trénink. Mám naplaváno, odchozeno a na kole odježděno bohatě nad adminem stanovený plán. Chtěl jsem si prostě dneska orazit.

Ráno jsem vypravil děti do školy a protože pršelo, zamyšleně jsem kalkuloval, zda nemám jet do Pardubic plavat na otočku autem. Jenže město je velmi špatně průjezdné. Navíc manželka nařídila nákup v lahůdkářství, kde je problém zaparkovat, a tak jsem se (jako už mockrát) vydal kombinací kola a vlaku. Po rovinatém městě se prosmýknu jako čečetka a v 11 hodin přijedu zase vlakem domů. Na všechno bude dost času, mám dostatečnou rezervu.

Do vody jsem skákal přesně v 8:30 a líbilo se mi tam. Líbilo se mi tam tak moc, že jsem původně stanovený limit překročil velmi výrazně a bylo pro mě značnou výzvou, zda splním mou paní zadaný úkol. S balíčkem plným dobrot šla dnes gratulovat, takže jsem nemohl zklamat!

Můj oblíbený foodmarket je místo s jiným vnímáním času. Není tu spěch. Příjemný a žoviální majitel se s potravinami ze svého sortimentu skutečně mazlí a zasvěceně vypráví, z které francouzské oblasti je nový a výrazný kozí sýr a proč v něm farmář nechává přiznané kousky zeleného pepře. Pochlubí se, odkud získává vyhlášenou aromatickou mortadelu a že ač tomu původně nevěřil, už je nucen objednávat pět šišek měsíčně.

Při krájení prosciutta na plátky jemné a tenké jako vlas, na stroji velikosti poloviny osobního automobilu, je pečlivě pokládá na chlup stejně, jeden vedle druhého a nezapomíná na prokládku průhledným celofánem, aby zamezil přelepení. Zároveň zkušeně připomíná, že dle jeho mínění by si jako třešinku na dortu k výše zmíněné kombinaci zasloužilo přidat několik tmavých rohlíků od pekaře Pecky, které v tandemu s domácím máslem, jež jako náhodou zrovna dorazilo, posune kulinářskou kombinaci opět o několik pater výše…

Já a za mnou se vytvořivší fronta zaujatě – s kapajícími slinami – sledujeme mlčky koncert, který předvádí a až cinknutí kasy nás probere ze zasnění.

Mrknu na hodinky a říkám, že to ještě bude napínavé. Vlak jede v 10:44 a zápěstí ukazuje 10:40!

Na hlavní nádraží to pravděpodobně nestihnu, takže musím jet ze zastávky Pardubičky. Tam vlak dorazí o dvě minuty později, měl bych mít tedy asi minutovou rezervu.

Těžká taška mě řeže do ramene, nedbám a šlapu na kole jako ďábel. Využívám tajnou zkratku pod mostem podél Chrudimky, kde jsem si minulý rok rozrazil hlavu, a s úsměvem a časem nazbyt přijíždím na zastávku, kde už čeká dav lidí na nahlášený osobák. Projede ještě Radimův rychlík a už je tu náš vlak.

Šup s kolem do vagónu, sednu si a jedeme. V duchu se raduju, jak všechno klape a přemýšlím o navazujících krocích. Musím si do práce vyrobit krabičky se zeleninou na dva dny, nezapomenout nachystat ovoce před zítřejší bazén a také se musím stihnout doma naobědvat před nástupem na směnu.

Vlak brzdí v zastávce Černá za bory a stojí. Čtu si na tabletu na autofóru trable chlapců, kteří se chystají na každoroční sraz a směju se jejich vzájemnému škorpení, když se otevřou dveře a paní průvodčí povídá:
„Vážení cestující, omlouvám se, ale rychlík před námi měl smůlu a nastal střet s osobou v kolejišti. Zcela jistě budeme mít zpoždění. Až se dozvím další detaily, přijdu vás informovat.“

Je zajímavé, že i když jsem od fochu, vztekám se prakticky stejně jako každý, koho podobná situace potká. Vyslechnu zamyšleně hlasité nářky pána, který se dožaduje odpovědi od průvodčí, jak to má udělat, když je objednanej u doktora v Chocni, protože když přijde později, už tam nikdo nebude. Není spokojen, že mu průvodčí problém nevyřeší a ulevuje si klasickou větou:
„Dráhy zku*vený, já se z nich jednou fakt pose*u!“

Lhal bych, kdybych řekl, že mi hlavou neprobleskla stejná myšlenka. 😀

Jsem dvacet kiláků od domova, kde mám všechny věci do práce a mám za dvě hodinky nastupovat službu. Navíc ještě střídám na ose kolegu, tzn. že jen zabrzdí, vyměníme se a já vyrážím, zatímco on jde domů.

Mám čekat? Dvě hodiny, než se sežene autobus. Cinknout někomu, ať se pro mě někdo otočí? A co s kolem? A než přijede? Moment… kolo?! Kolo?

Tvl, no jo, ale mám městský kolo s převodem do pomala, taška těžká jak kráva, venku prší a dvacet kiláků, to bych chcípnul! Navíc mám dneska odpočinkovej den….

No jo, ale zase bych byl hubenější… 😀 Nedá se nic dělat, jedu na kole, ve vlaku nic nevykoukám. Za tři minuty po oznámení už šlapu do pedálů směrem k rodné vsi. Lstivě jedu mimo hlavní tah, kde hrozí sestřelením kamionem a po kilometru se na mě začíná usmívat tolikrát osvědčená klika a štěstí.

Fouká vítr, opravdu pořádně, a fouká mi do zad! Přestalo pršet. Dlouho jsem tudy nejel a všímám si, že je úplně opravená silnice, takže svištím neuvěřitelnou rychlostí a kmitám nožičkama, co to dá.

Za 55 minut jízdy brzdím doma, mám ještě deset minut k dobru, než budu muset vyrazit do práce. Vyndám dobroty z tašky, rychlá sprcha, zelenina do krabiček, mezitím jím banán a papriku, popadnu věci na zítřejší bazén a tradá. Pardubice ucpané neskutečně, nicméně svůj pohár smůly jsem už pro dnešek vyčerpal, takže se protáhnu centrem jako nůž máslem. V depu dýcham na alkohol ještě v bundě a v libovém čase 13:18. 😀

Otočil jsem první spěšňák do Hlinska a zpět a v pauze si ťukám text a směju se. I když… možná mě ta radost přejde. Až se admin podívá do Garminu, zjistí, že zase neodpočívám a navíc mi vyčte, že jsem si na kole vůbec, ale vůbec nehlídal tepovku. Garmin mi totiž vypsal tři nové rekordy! 😀

Dodatek admina (tradičně)

Hopovi jsem vyhuboval. Ale za to, že takhle nešlape každej den. Naprosto ideální délka i zápřah pro hubeňoura začátečníka. 😀