Začíná výluka

V Pardubicích se opravuje nádraží. Budou nová nástupiště, nové koleje, chystá se velká rekonstrukce. Všechny práce budou trvat několik let a protože už se činnostmi započalo, je mnohdy nutné operativně měnit zaběhnuté postupy a improvizovat, což přináší chmury spoustě provozních zaměstnanců.

Například dříve banální postup zbrojení lokotky se – díky vytrhaným kolejím v depu a komplikovanému objíždění – stává složitým úkonem náročným na čas. K tomu nezbytná kooperace několika lidí, s naprosto zásadním a klíčovým podílem výpravčích, kterým se s posunem motáme přes průjezdné koleje. Stroje se potom odstavují na záložní staniční (aktuálně nevyužívané) koleje, takže je nutno vše pečlivě rozmyslet a nezarovnat si mašinku strojem s pozdějším časem odjezdu.

Co se asi tak mohlo přihodit… 😀

Minulý týden jsem se vracel s kolegou. Dvě Regionovy na kabel spojený a obě pojedeme zbrojit. Poslední úkon, pak už v 11:00 konec po dvoudenní směně.

Šlo nám to skvěle, předávání informací, výpravčí nám svítí bílou, stavědlo komunikuje, kolega popotahuje a já zbrojím, zastavuji. Ukázková souhra jako z učebnice, minimalizujeme prodlení, přesto je absolutně vyloučeno stihnout vše v turnusem stanoveném čase. Ještě před odjezdem ze zbrojení do stanice si ověřujeme, co která Regina bude odpoledně dělat, aby bylo jasné, kam se umístí. Vše se domluví s dopravou a vedoucím posunu, přijedeme, vedoucí nás „roztrhne“ a „zahodí“ na určené místo.

Kolega, který byl odvěšen dřív, je mnohem rychlejší a vidím ho, jak míří ostrým tempem k depu. Já, i když mám k ruce šikovného zacvikanta, ještě posunuji, vysvětluji, ukazuji. Mám v depu auto, nemusím nikam spěchat. Navíc stejně jedu přes bazén, už se těším, kolem 12. hodiny skáču, bude tam úplně prázdno.

Odstavíme lokotku, dojdeme do depa, vyplníme provozní záznam a nakráčíme ke strojmistrovskému okénku, kde panuje čilý ruch.

Ten den slouží dlouholetý veterán a je zrovna tzv. „v tlaku“ a má „situaci“. Řeší několik věcí najednou, mluví do dvou telefonů, píše, odškrtává, odpovídá přes rameno dalšímu kolegovi v kanceláři. Ten je mimořádně povolán na svoje volno, aby zpracoval výlukové opatření, protože to nikdo jiný neudělá. A do toho stojím u okýnka já a zacvikant. Prostě frmol.

Ilustrační foto: Dmitry Vechorko / Unsplash

Strojmistr položí sluchátko pevné linky, přesvědčí se, že je skutečně zavěšeno, zadívá se na nás velmi přísným pohledem, pod nímž zacvikant bázlivě klopí zrak, a pronese rázně větu, která mi mnohé objasňuje.

„Tady je to čím dál větší č*ráčí mlejn!“

Protože ji neslyším prvně, nepoleká mě. Vysvětluju její smysl zacvikantovi, zatímco nám strojmistr ukončuje směnu. Počkám, až dopíše, a spíše ze zvyku ještě jednou opakuji číslo našeho stroje, jeho umístění a ptám se, na co to jde (číslo vlaku).

Strojmistr řekne číslo, což se mi moc nezdá. Vyjadřuji nahlas pochybnost, protože je vyloučeno, aby se Regionova vznesla a přeskočila vozy libereckého rychlíku, který se na ni ihned po odstavení naposunoval. 😀

Strojmistr mě pozoruje přes dělící sklo se směsicí rozčilení, mrzutosti, rezignace, pobavení a vytáčí okamžitě telefonem vedoucího posunu, který mu moje slova potvrzuje. Zpoza skla se ozve hlasité láteření, což se mi líbí. Napadá mě, že strojmistr asi málo plave, chybí mu hormony štěstí. Škodolibě mám nutkání navrhnout mu, ať rozvine svůj klid a zůstane dobrý! 😀

Ilustrační foto: Ksenia Makagonova / Unsplash

Jsem ale slaboch. Po chvilce pozorování mu povídám:

„Vidím dobrého chlapa a cítím, že hluboko, pod tou tvrdou slupkou, je člověk, který má i po letech stále dráhu rád. Takovým já, ačkoli nemusím, vždycky podám pomocnou ruku. Proto, i když jsem měl už jít dávno do vody, ti jako skutečný přítel nabízím, že dojdu tu pos*anou boudu přestavit, protože tu stejně asi nikoho jinýho nemáš, viď?“

Souhlasí, nemůže uvěřit svému štěstí.

Šikovného zacvikanta posílám domů a vracím se pěšky zpět do stanice, abych provedl potřebný přesun. Oživit znovu Reginu (ještě v ní je vzduch), ozvat se dopravě, vedoucí posunu už je u výhybek, pozor na skupinové návěstidlo….

Za 25 minut je hotovo.

Odstavím boudu a už v duchu kalkuluji, že stejná situace mě čeká i další den večer, kdy ve 21 hodin budu na 810 spojený s Reginou zase zbrojit a odstavovat, takže si teda pořádně ohlídám a ověřím, co bude která mašinka dělat.

Dopadlo to podobně, jen s malým rozdílem. Začátek opět super. Ihned po zastavení nám svítí bílá, výpravčí komunikuje, díky tomu, že nemusíme přecházet na druhé stanoviště skutečně bleskově přejíždíme.

Vyzbrojíme a vracíme se do stanice.

Ačkoli je na panelu skutečně silná parta, která umí a zná, není v její moci nás protlačit přes souvislou řadu vlaků, která přes Pardubice zrovna teď jezdí. Rychlík, Pendolino, rychlík, Radim, Leoš, Metrans, rychlík, Panter… Stojíme asi 35 minut, už jsem měl jít domů po skončení směny. Místo toho sedím na 810ce ve tmě na nákladních kolejích.

Ilustrační foto: Campbell Boulanger / Unsplash

Do toho se znova ozve vysílačka a výpravčí:

„Hele, tady neprojedem, je to úplně zasekaný. Ještě jede pošťák, přejeďte přes celý nádraží a vezmem vás druhou stranou.“

Výpravčí je pán kolejí, jak řekne, tak uděláme. Znovu se přesováme kilometr na jednu a pak kilometr na druhou stranu nádraží a s velikou slávou přijíždíme na odstavné koleje.

Volám strojmistrovi, že se mi protáhla směna, vysvětlím, kde lokotka stojí, a kde kolegovi nastupujícímu po mně v 0:15 nechám klíče. Pak jedu domů.

Manželka se mračí, protože jsem měl přijet v 19 hodin, což se úplně nepovedlo. Jsem už dlouho manželem, takže zkušeně odvedu řeč bokem trefně mířenou větou:

„Ty jsi nejlepší, už máš děti vykoupaný. Já jsem se tak těšil domů, mám tě nejvíc rád!“

To ji vždycky odzbrojí. Nemůžete hubovat tomu, kdo vám vyznává lásku. 😀