Prázdninové zápisky

Stalo se: 20. 8. 2021

Před 50 minutama jsem dojel do Havlbrodu. Na WC naděláno na prkýnku a vedle mísy lejno rozpatlané po podlaze. Já to nevyrobil, protože mašinku řídím, a průvodčí se dušuje, že v tom taky prsty nemá.

Pátek v kostce

Nemám tady bohužel psaný úklid. Jen docela ostrej obrat s přejezdem do depa a zbrojením. Všechno musím stihnout do hodiny. Teď mám tedy bonus – musím shánět a prosit uklízečky, aby mi daly záchod do vůně.

Ačkoli jsou koše v soupravě takřka prázdné, někteří cestující v rámci přátelství záměrně nechávají ležet obaly od sušenek, plastové láhve či kapesníky přímo na sedačce. Nejspíš nechtějí kvůli covidu na koš sahat.

Teď pojedu k domovu, těším se. Volný víkend, žádný vlaky. To by ale zdejším čtenářům bylo málo. 🙂

Situace

Občas si na fórech někdo stěžuje na naše služby. Nejposledněji si cestující, který doprovázel svoji tetu, stěžoval, že ačkoli měl rezervovanou místenku na určitý vagon, byla jeho sedačka obsazena rozložitých chasníkem. Nehledě k tomu, že řazení vlaku bylo odlišné a vagon byl namísto začátku vlaku na jeho konci. Chudák teta prý musela hledat řešení, jak ze situace vyjít se ctí.

Prostě jasná naše chyba, je to blbý, mrzutý. Omluvil jsem se stěžovateli jménem podniku a doporučil mu, aby v podobném případě teta u vlakvedoucí či průvodčí reklamovala zakoupenou službu a dožadovala se řešení situace. Nejspíš to teta i udělala, ale ne úplně důrazně, což jsem nejprve nechápal. Představoval jsem si sebe v podobné situaci…

Aktivně u dráhy využívám drzého čela. Společně se slovy „prosím“, „díky“ asertivně vyžaduji zaplacenou službu. Řekl bych třeba paní průvodčí:

„Jestli to má někdo špatně, fajn, ale já vás poprosím, hned jak se rozjedeme, jestli budete tak hodná a dovedete mě na zakoupené a rezervované místo. Případně mi určitě dáte nějaké náhradní. Stejně dobré. Děkuju moc.“

Pak bych dodal:

„Já vám dám třeba bonbon, heleďte, máte kliku – zrovna višňovej. Ten je úplně nejlepší!“

Potom jsem si ale uvědomil, že se takhle sebevědomě chovám jen u dráhy. 😀

Hlavně asertivně

Druhý den ráno jsem totiž vezl svou máti do Chocně na plánovanou návštěvu. Manželka mi poručila, ať se jí stavím pro nějakej nákup v Penny. Nesnáším ten kvelb, běží v něm na 99 % vždy jen jedna pokladna. Kupuju mimo jiné i vepřovou panenku. Na regálu nálepka s akční cenou 189 Kč, nicméně na balíčku štítek Kč 249,-.

U kasy povídám:

„Prosím vás, kolik stojí kilo?“

„Máte to tam snad napsaný, ne? 249!“ odpovídá pokladní.

„Na regálu ale máte cenovku 189.“

„Tak ji teda nechcete?“ vrací pokladna.

Za mnou asi 10 lidí ve frontě.

„Ne, vezmu si ji, děkuju,“ sklápím hlavu a potichu opouštím arénu.

Doma manželka kouká a hned na mě:

„Kolik to stálo? 249, jo?“

„Nejsem blbej,“ ohradil jsem se hrdě, „došlápnul jsem si na ně. Koukali, panečku!“

Ilustrační foto: Ibrahim Rifath / Unsplash

A ještě jedna…

Když jsme u těch cen, přidám ještě příhodu.

Kámoš, co u nás už nebydlí, tu má pořád rodiče. Žije ve městě, jezdí sem za nima občas o víkendu. Jeho tatík (75 let, hroznej vztekloun) ho neustále komanduje. Ať mu pomůže se senem, ať si umyje auto, že měl přijet ráno a ne na oběd, jestli už má novou paní a podobně.

A jednou mu takhle povídá:

„Hele, když budeš v Pardubicích zejtra, stavíš se v Globusu a koupíš mi tam Tatra másla. Maj je za 40 korun, vem aspoň čtyři!“

„Za kolik jsou tady?“ ptá se kámoš.

„No za padesát!“

Kámoš sáhnul do kapsy, vytáhnul padesátikorunu a povídá:

„Na, tak si je kup tady!“

Tátu málem odvážela koronárka.

„Víš jak by to vypadalo, kdyby to takhle udělal každej?“ lamentoval. 😀

 

Jak dnešní psaní nejlépe zakončit? Každej máme občas v životě nějaký trápení!