Ženy a muži

Ztrácím svou původní bezstarostnou psací ostrost. Čím dál víc. Nad texty mnohem víc přemýšlím. Kolem věcí, které mě štvou, našlapuju opatrně a raději se tvářím, že žádné nejsou. Nepíšu už pouze pro čtenáře z mého bezprostředního okolí, které bych mohl v případě výtek lehce uchlácholit či poslat jinam. Doba si žádá své, člověk si musí dávat větší pozor. Přesto… 🙂

Karel

Nedávno jsem odvážel mašinku na periodickou prohlídku. Při parkování na dílně jsem po dlouho době uslyšel hlas, který mi zásadně projasnil den. Opraváře ten den navštívil bývalý kolega, který již dříve odešel za lepším do soukromého sektoru. Protože ale s dalšími mechaniky tvořil v dobách mé dílenské přípravy a zácviku na fíru důležitou roli, věnoval jsem mu tady již dříve patřičnou pozornost.

Setkání po takové době bylo náramné. Během malé chvilky se kolem rozkuchaného Kocoura bez motoru vytvořil debatní kroužek. Ten přitahoval náhodné kolemjdoucí jako magnet. Každý se toužil stát součástí celku.

V posvátné úctě jsme pak všichni poslouchali zážitky a lamentování nad těžkým údělem mužů v současné době. Kdyby byla mezi zocelenými a pokřivenými drážními mohykány přítomna citlivější povaha, pravděpodobně by ji trefil šlak z černého humoru, spílání nadřízeným či stýskáním nad nechápavými manželkami a dalšími těžkostmi, jimž musíme aktuálně čelit.

Vědět, že i další muži jsou zmateni z prudkých změn, které se jim pranic nelíbí, mi udělalo radost. Při probírání osudů nepřítomných jsme se dostali nějak k tomu, že jednoho našeho společného známého zašili na několik let do pardubické věznice.

Ilustrační foto: Emiliano Bar / Unsplash

„Dřív tam byla ženská věznice. Borec od nás ze vsi tam dělal v kantýně a kuchyni. A ty vězenkyně jim chodily pomáhat. Styk s nima byl pro civilisty přísně zakázanej. No ale – že jo – když se nikdo nedíval, tak jedna fakt pěkná ho ve skladu začala ochmatávat a že prej by si dala říct. A tak teda jo – vyhověl jí. A za tejden zase, páč se jí to líbilo. Prej se pak po něm začala i ptát. On měl sice paní doma, ale tak v práci je to jiný, že jo…“ povídá Karel a pokračoval.

„Tak se ptal bachaře, za co ta ženská bručí. A von prej, že dala novorozeně do mrazáku. Borec ji pak už nechtěl vidět, že se mu tím úplně zprotivila.“

O historce jsem přemýšlel ve vodě při plavání a v úvahách si vzpomněl na to správné slovo, které ve mně příběh vyvolal. Ambivalentní.

Zelenina

Ovšem ani já se prostě nevyhnu problémům a kouzlu nechtěného. Současná výluka, která nutí strojvedoucí přemisťovat se pomocí autobusů a chystat mašinku pro kolegu, který naskakuje do práce na ose, klade velké nároky na plánování a ochotu udělat něco navíc.

Tu odstavíte navíc mašinku kolegovi z jiného turnusu, jindy nastoupíte do práce a jedete na místo určení raději o autobus dřív, aby střídající fíra chytil spoj a jistotu kvalitního spánku doma po dvou nočních. Nebo přijedete na směnu vlastním autem, abyste stihli bazén a nebyli ochuzeni o pravidelnou dávku námahy.

To jsem udělal ve čtvrtek. Během přesunu do Chrudimi mi zazvonil telefon a kolegyně strojvedoucí se mě ptala, jak jsem na tom, že by ráda stihla autobus domů. Mohl jsem ji potěšit zprávou, že již mám koleje v dohledu a za necelou minutu se objevím – obtěžkán báglem s potravou na dva dny – v jejím zorném poli.

„Čau! Funguje všechno na jedničku, tady máš klíče, nabrala jsem AdBlue, vlakvedoucí šel pro kafe,“ předala mi informace. Já poděkoval a rozloučil se.

Šel jsem se do lokotky ubytovat. Pozdravil jsem vracející se paní průvodčí s kelímkem latté macchiato. Nachystat si křeslo, podepsat knihu předávky, ověřit ovládání brzdy, tablet na nabíječku, kameru na pult, vyndat si pití z báglu a dát ho na odkládací poličku. A tam mi padl zrak na macatou okurku.

Stane se občas, že někdo na lokotce něco zapomene. Bývá zvykem a patří to k dobrým mravům, že nově nastoupivší fíra informuje předchůdce o nálezu a domluví se s ním na předávce. Okamžitě jsem se tedy jal vytáčet mladou kolegyni, abych ji informoval o zapomenuté salátovce. Přes opakované pokusy jsem se ale nedovolal.

Samozřejmě vím, co by mohl leckomu symbol zeleniny evokovat. Vím o nechuti žen jíst např. banán či párek na veřejnosti. Ale nečekal jsem ostych či rozpaky od kolegyně, která je právoplatným a kvalitním členem povolání, které je často bráno jako čistě mužské.

Odpolední telefonát mi dal za pravdu. Na oznámení, že na polici zapomněla po noční okurku, se kolegyně začala smát. Velmi dlouze smát. Až když byla schopna slova, ozřejmila mi, že okurka vážně není její a že si jí dokonce ani nevšimla. To mě zarazilo, ale neměl jsem odvahu se s ní dále přít, protože se už zase začala smát.

Večer jsem mašinku předával kolegovi a postěžoval si mu na to, že ač veden dobrým úmyslem, jsem mladým holkám už jen pro smích. Chechtal se i on a povídá:

„Ty vo*e, ta okurka už je tam minimálně tři dny!“

Doma jsem pak zeleninovou historku vyprávěl manželce. Tu napadla ještě další varianta příběhu, kterou tady ale v rámci dobrých mravů nemůžu prozradit. Její úvaha mi ovšem umožnila lépe pochopit myšlení a reakce normálních žen na situace, které zkrátka legrační jsou. Mám za to, že se od toho chlapského výrazně neliší.

A to mi dává naději. 🙂