Jak jsem se (zatím) nestal podcasterem

Zapsáno: 24. 9. 2021

Tenhle článek si zaslouží zcela nestandardní úvod.

Vsuvka admina

Hopa si v poslední době oblíbil poslech a sledování podcastů. Tuhle novinku u něj pozoruji zhruba poslední tři měsíce. V podstatě od doby, kdy se mi začalo dostávat výraznějšího množství chytrých rad a citátů z jednotlivých vysílání.

Nápad realizovat stejný formát ve vlastní režii na sebe nenechal dlouho čekat. Hopa začal rozvíjet teorie, co, kde a jak bude točit, koho si pozve, na co se bude ptát a jak to bude zajímavé, přirozené, uvolněné a lidské. Elánu na rozdávání, nadšení maximální.

Ilustrační foto: Claus Grünstäudl / Unsplash

První pokus jsme uskutečnili již tento týden. Spolu. Na zkoušku. Já v roli hosta, Hopa coby moderátor. Jeli jsme online, protože já byl doma a Hopa využil své obědové pauzy na mašině. Rozhovor trval nějakých 55 minut, čas utíkal jako voda. Výsledek jsem lehce prostříhal a poslal na zhodnocení…

Hopova reakce

Mohl jsem to čekat. Nevím, co jsem si myslel. Že by snad mohlo vzejít něco pěkného z nezkušeného a rétoricky nepříliš zdatného jedince? Výsledek, který admin natočil a zpracoval, ovšem předčil i nejhorší noční můry.

Při prvních slovech linoucích se z reproduktorů jsem strhnul hrůzou. Zcela paralyzován uvědoměním, že právě slyším PEKLO, které nemá obdoby. Volal bych o pomoc, ale není kam.

Ne! Skutečně podobné trápení nemám zapotřebí. A v žádném případě mi za to nestojí ani žádní posluchači.

Je jasné, že v trapnosti hravě trumfnu tvorbu Sasha Baron Cohena a leckomu tím vykouzlím úsměv na tváři. Propastný rozdíl vyniká zvláště v porovnání s pohotovými a vtipnými odpověďmi admina, kterého jsem ani jednou nedostal do úzkých.

Ilustrační foto: Christian Erfurt / Unsplash

Velmi chytrá otázka – „Co je lepší? Auto, vlak nebo letadlo?“ – má šanci vejít do učebnic či dějin v kategorii „nejdebilnější dotaz ever“ a nejspíš by byla vytištěna tučně.

Dobře, neumím to! Nejde o první věc, která se mi nepovedla. Kašlu na to, prostě to uzavřeme.

Přes všechen ten splín a frustraci mě potěšila míra laskavosti, jíž jsem obklopen. Lži, kterými se mě snažili obelstít jak admin, tak Ivana z Locomotif (ta – jako znalec a důvěryhodný člověk – měla možnost vyslechnout můj nový formát jako první), by pravděpodobně méně zkušeného nováčka dokázaly znejistět. Oba působili se svým konejšivým snažením opravdu roztomile. Zapomínali ovšem ve své dobrotě na fakt, že zase nejsem úplně za zelena utržený. Mívám totiž okamžiky jasného prozření a jsem někdy schopen i vlastní sebereflexe.

Co dál?

Takhle to zkrátka chodí. Člověk občas musí dostat za uši, když moc vystrčí hlavu. Aby si uvědomil, kam patří a necpal se na místo vyhrazené jiným. A já už vím, že se v moderátorském křesle neohřeju.

Možná, že si za několik let zvuk se záznamem poslechnu znova. Budu mít nejspíš dost upito. Manželka mě bude držet za pravou ruku, děti za levou a budou svorně šeptat:

„Odvahu, neboj, jsme tu s tebou. Vydrž, dýchej, zvládneme to.“

I přes uklidňování se určitě bolestně zachvěju už při prvních tónech znělky. A při první vlastní větě si vzpomenu na vozového elektrikáře F. Š., který říkával:

„To je zvuk! Jako když koza ch*ije na plech a brousí dvaceťákem!“

Dodatek admina

Jako obvykle Hopa děsivě přehání. Člověk nemůže od prvního pokusu nahrávaného rozhovoru čekat zázraky, na druhou stranu nejde o tragédii, která by způsobila krvácení z uší či mentální kolaps případných posluchačů.

Možná je to jen zbytečně dlouhé a oba máme tendenci příliš mnoho a velmi obsáhle mluvit. Ale jinak je to celkem v pohodě. Slyšel jsem horší. 😀

Já bych záznam publikoval. Ať si každý vybere, zda si ho chce poslechnout. Vypnout se dá vždycky, ne? Zatím jsem Hopu nepřesvědčil, tak tady aspoň něco málo z natáčení…