Věci k řešení

Mám rád všednost a monotónnost. Jsem domácí typ. Pocit zacyklené jistoty, kdy má každá činnost své místo a nepřináší jinakost, mě podivně uklidňuje. Pohodlí a úspornost, které při navyklých úkonech předvádím, jsou pro mě balzámem a tuze mě baví. Paragraf jedna included.

Stereotyp

Koncem minulého měsíce jsem nastupoval do práce na superdlouhou směnu. Jsem z ní někdy trochu mrzutý. Ranní nástup v 7:21 a konec ve 20:30 vylučují, abych si odplaval svých 90 minut, jak jsem zvyklý.

Že musím jednou plavání omezit na mrzkých cca 70 minut, sice akceptuji, ale ten den ráno jsem měl v duši hořkost. Už při zazvonění budíku v 5:15 jsem vztekle uvažoval, že prostě nepůjdu. Že na tu ubohou hodinu akce nemá význam.

Po minutě povalování, kdy mi docházelo, že už stejně neusnu a co všechno bych třeba za měsíc, vzhledem ke covidu, za hodinu plavání dal, jsem vyskočil a v 5:59 stál před lázněmi. Svou podrážděnost jsem vetknul do záběru a úplně vypnul mozek z provozu.

Ihned po opuštění dráhy číslo čtyři nastupuje reflexní a stereotypní sušení za chůze směrem k šatnám, rychlé obléknutí a bleskový přesun k depu.

Odhad, který jsem si za ta léta vypěstoval, mi umožňuje minimalizovat časové ztráty a když jsem v 7:20 stál u strojmistrovského okénka, mohl jsem kromě podepsání provozního záznamu konstatovat, že se na dnešní den vlastně těším. Takhle totiž fungují hormony uvolněné sportem.

Stejně se mám báječně, říkal jsem si v duchu, při střídání na ose, kam jsem dorazil o 45 minut dřív, takže jsem mohl dospat noční manko. Dnes jsem plavčo sice ošulil, ale zítra dluh doženu, protože mám odpoledne směnu přerušenou na tři hodiny.

Práce a benefity

Položím si na pult tablet, podepisuju knihu předávky, chytnu ze zvyku za průběžnou brzdu. Číslo do rychloměru, kontroluji číslo vlaku v informačním systému, udělám zkoušku TRS. Chystám nabíječky, kameru, pití a vibrace v hodinkách mi říká, že se mi synchronizoval dnešní výkon.

V aplikaci pak nevěřícně zírám na dnešní rekord. Nikdy, ani zamlada, mi to nejelo jako dneska.

Musím se smát. Venku svítí sluníčko a já na vteřinu přesně vyrazím se spěšňákem na první kolečko. Podzimní les nabízí tolik barev a já za své kochání dostávám dokonce zaplaceno. Dojíždím do Hlinska, kde mám 11 minut pauzu a dochází mi, že jsem vlastně kromě banánu před plaváním nic nejedl.

Bleskem probíhám zkratkou přes dopravní kancelář kolem nejmilejší paní výpravčí, která podpoří můj hlad prohlášením, že si pro ně taky ráno byla a jsou čerstvé a výborné. Chlebíčky! Obsluha kantýny je hbitá, cena směšná. Po rozbalení si říkám, že tohle je vpravdě umělecké dílo. Je skoro škoda do něj kousnout.

Potlačím hloupé myšlenky, protože mám už jen pět minut, a pustím se do jídla. Mňam! Nebylo mi nic a je mi líp! 😀

A zase jedeme a zase je to krása. Vlak tiše přede, polykáme společně kilometry a hodiny a směna se přehoupne přes poledne, odpoledne, až k večeru. Opět střídání na ose, první den mám za sebou a končím směnu.

Doma

Dnes povýšeně pohrdám drážní ubytovnou a proleželou matrací v depu. Raději obětuji něco paliva a vyrazím k rodině. Postel doma je postel doma. Sice ráno budu muset vyrazit dřív, ale to je jen drobná daň za luxus.

Jsem doma rád. Večeřím a bavím se u příhody manželky, která mi líčí, jak s prvňáčky čtou slabiky. Její děti už mají po třech měsících školy pořádný tah na branku. Vůbec nečekala, že když se při procvičování – ma-ma, ba-ba, la-la dostanou až k pí, ozve se zezadu „ča“! Nabrala tak cennou zkušenost, že si příště k písmenu P musí vybrat třeba A nebo E. 😀

Druhý den je to v práci zase krásné. Jezdím, jsem přerušený a v té mrtvé díře plavu (1:42h). Zase jezdím a večer mířím po skončení domů. Večeřím a cítím se spokojeně.

Jsem dobrý manžel, strojvedoucí národního dopravce, štíhlej sportovec, tak co? Kdo je ku*va víc?!

Frajer

Zarazím se u slova štíhlej. Sice žádný sádlo nemám, ale zase mi narostly pracky, prsa, ramena a stehna. Vlezu na váhu a jsem zděšen! Ach jo, musím ubrat s plaváním a začít zase běhat. Admin měl pravdu. Prej: „Zařazuj si taky běhání, nemůžeš jen posilovat s nízkou tepovkou.“

Nevíte totiž, milí čtenáři, že se nám ten hoch kapku vypracoval. Běhá mu to jako prase, má časy jak sen. A co je úplně nejhorší, dokonce se dostal pod 90 kilo váhy. Se*e mě neuvěřitelně!!!

Neděle ráno, normálně bych jel plavat. Mám volno, žena a děti ještě spí. Jdu do garáže, natahuju běhací ohoz, boty, co mi admin daroval, protahuju se a vybíhám. Celá vesnice ještě spí, nikde ani noha. Utíkám a jde mi to.

„Krátký krůčky dělej, Hopo, mrskej spíš frekvenci, hlídej si tep a došlapy,“ zní mi v hlavě poučky, které jsem se naučil respektovat. Půl roku, co se otevřel bazén, jsem neběhal.

Po dokončení okruhu si říkám, jak to bylo parádní, bavilo mě to. Nohy sice protestují, jsou unavené, ale nebolí. Mám chuť jet ještě do vody, je teprve deset ráno! Ale ne, nejde to. Další poučka moudrých totiž zní: Odpočívej!

A já, ačkoli tomu sám nevěřím, poslechnu. Vlastně mi to ani nevadí. Budu teď zkoušet místo bazénu občas běh a začnu zase veslovat. Za měsíc vlezu na váhu.

Běda ti a běda vám, jestli nebude nějaké kilo dole! 😀