Proměny (1) – Rambo seskok

Skoro se stydím. Je pondělí ráno a já přicházím do práce o víc jak hodinu dřív. Plýtvat vzácným volnem a dávat ho jen tak grátis, by bylo chybou, která se mi v budoucnu může vymstít.

Zapsáno: 28. 3. 2022

Potichu jak myška kradu klíče od jednotky z věšáku a brkám na odstavné koleje, kde se v dopoledním slunci vyhřívá stroj, kterým dnes budu vozit cestující.

Brodím se hlubkou dírou od bagru, překračuji narovnané koleje. Vyhýbám se položeným stožárům, nadzvedávám pásku s červeným nápisem „Vstup zakázán“, ohraničující výkop. To vše v hluku od jeřábů a náklaďáků. Výluka a rekonstrukce pardubických kolejí nám neustále pokračují.

Docházím na kolej 406. Nespěchám. Mám po bazénu a láskou a spokojeností bych se aktuálně rozdal. Tento stav u mě nemívá dlouhého trvání, je nutno ho využít v tvůrčím duchu. Třeba bych mohl něco sepsat.

Rozhlížím se a směju se. Naskakují mi vzpomínky na události, které jsem tu zažíval před mnoha lety a kdy mě ani ve snu nenapadlo, že se moje kariéra stočí tímhle směrem. Promítám si změněný pohled a vracím se v letech zpět.

Stejné ráno, jiný rok

Koleje 400, 402, 404, 406 a 408 jsou obsazené osobními vozy a panuje zde čilý ruch. Z otevírajících se dveří vyletí zcela nečekaně žlutý kýbl a zastaví se až o předtápěcí stojan. Za nim práskne o zem rozježené koště a objeví se olbřímí pr*el mrňavé a korpulentní uklízečky. Pro tu je překonání metru a půl k zemi značná výzva. Zaujatě pozoruju, jak si s nelehkým úkolem poradí. Kromě mě je tu přítomno mnoho dalších arbitrů, kteří hodnotí a trefně glosují takto nevídaný pohled.

Do toho se ozývá drnčení pojízdné myčky. Tu si představte jako přerostlou trojkolku o výšce 3,5 metru. Zrovna najíždí na první okruh a provádí drbání zašlé špíny ze zelených vozů, jejichž barva už dávno pozbyla původního lesku. Díky své nevypočitatelnosti a značné neposednosti na nerovném povrchu se již několikrát převrátila do kolejové díry, takže je fest dobitá a oprýskaná. Mám stále před očima, jak se v rozhodujícím okamžiku pádu její řidička dokázala zachránit rambo skokem ze sedačky řidiče.

U zarážedla, které ukončuje fekální kolej, parkuje zelená kárka. Na tu je napevno přišroubován stolitrový hliníkový pivní sud naplněný destilovanou vodou. Zaškolená pracovnice z řad uklízeček jej využívá na dolévání baterií ve vozech. Když byl vozík zaparkovaný vedle lavičky, kde se pracovnice oddávaly v mezičasech mezi vlaky hřejivým paprskům slunce, musel tento pohled evokovat u spousty lidí nečekané představy. Možná, že právě tady vznikla chybná úvaha, že na dráze děláme velké h*vno.

Projíždějící vlaky a mnozí cestující v nich totiž vidí pouze líné a opalující se ženy s vyhrnutými topíky. Kamarád, který se dozvěděl, že v těchto místech komplexní četa nepřetržitě pracuje, nevěřícně kroutil hlavou:

„Ty vo*e, kdykoliv tam v pátek nebo v neděli jedu, je tam rozvalenejch šest až osum bab. Natažený jak kravskej ohon a chrápou. A pokaždý, ty p*čo, pokaždý dělaj suda!“

Když jsem mu vysvětloval, že je to nádoba na vodu a pracovnice čekají na přistavení nové soupravy na úklid, nevěřil mi.

A další…

Psal bych další, ale jsem vyrušen! Na okno mašiny ťuká kolega. Dožaduje se, abych ho vpustil dovnitř. Je to čávo, s kterým jsem byl v Poděbradech.

Po přečtení článku se pravděpodobně zastyděl nad faktem, že mě jeho spaní obtěžovalo a touží si obnovit mou přízeň hipsterským úplatkem dovezeným až z daleké Prahy.

Má slabost pro sladké je všeobecně známý fakt. Přijmu tedy bez uzardění hodnotný dar. Tvářím se přitom přátelsky. Pamětliv faktu, že přijímat odpustky se slučuje s mým katolickým vychováním (zdravím admina!).

Dodám, že pověsti o této cukrářské lahůdce skutečně nelhaly.

Každopádně

Dneska už text nedopíšu. Přitom mám v poznámkách ke komplexu ještě hesla: láska ve fironu, stanoviště, rebelství, párek, do zdi, klavír, průkazka, s kabelem.

// Druhý díl \\