Práce, práce a zase práce

Minulý týden mi bolestně připomněl, jak nezastupitelnou roli v mém životě zastává moje paní.

Zapsáno: 15. 4. 2022

Vůbec si totiž jinak neuvědomuji, že mám v životě zvláštní štěstí. Tedy že mohu ve velké většině dělat pouze aktivity, které mě baví a naplňují. Na všechno ostatní, co vypadá jako práce, mám stroj. Nebo manželku.

Zbytek činností, které jen tak mimoděk provádím, beru jako koníčky či zábavu. Fírování, sportování, štípání dříví, psaní, mytí auta a další. Protože věci, které mě těší, se nepočítají jako práce. I když tak mohou vypadat.

Výpadek

Aniž bych chtěl zabíhat do podrobností, manželka mi onemocněla brutálním chřipkonachlazením, které si donesla ze zaměstnání. Vysoké teploty, drásající kašel a zadní rýma ji upoutaly na lůžko po dlouhých pět dní.

Pravděpodobnost hraničící s jistotou říká, že si ochoření uhnala díky módě, kterou praktikují mnozí rodiče. Totiž když posílají své usoplené a chrchlající ratolesti do školy s dojmem, že to vlastně nevadí.

Absolutního mistrovství dosáhla maminka, která dovedla svou dcerku k zápisu. Ten probíhal po skončení výuky a žena ho měla na starosti. Dítě dorazilo nadopované prášky a s horečkou, což rodič vysvětloval tím, že nechtěl holčičku ochudit o tak zásadní moment, jakým je nasátí atmosféry školního prostředí, na který se navíc tuze těšila.

Když mi manželka líčila, kterak utírala holčičce opratě visící jí z nosu, uvažoval jsem, zda bych sám dokázal reagovat s mírností a pochopením, které se od zaměstnance základní školy očekává. Nejspíš ne.

Ve světle toho je potom výživné číst statě, které píší někteří rodiče v reakcích pod zprávou. Jak se učitelům přidává a jak dělají úplný ho*no. V ledasčem se komentáře podobají odsudkům pod mnohými drážními články. Mám v ten okamžik strašnou chuť se zastat slabší strany a argumenty zahnat útočníky do patřičných mezí.

Pak si ale uvědomím, že jsou na světě dvě zcela zbytečné věci. Aby chlapi měli prsa a hádat se s čur*kem. Je nutno si energii a sílu uchovat na těžké okamžiky. Například, když na mých bedrech spočívá celá domácnost.

Utrpení

To sestává z mytí nádobí, vaření, vypravování dětí do školy, přípravě svačin, stahování filmů a procházek po okolí. Po takovém ukrutném kolotoči jsem se každý večer ve vaně pozorně díval mezi nohy, jestli se mi nezačala dělat pí*a  a velmi fňukal nad svým nelehkým osudem.

Naštěstí se manželka dokázala vybičovat a její postupná rekonvalescence mi umožnila delegovat mnohé ze zmíněných činností zpět na ni. A nemůžu též nezmínit zásadní roli v pomoci babiček a dědečka, kteří mi týden ryzího pekla svým servisem významně ulehčili.

Oslava

Jako na potvoru se během tohoto složitého období odehrávala o víkendu významná oslava ryzího mužství, kterou pořádal můj bratr v domě číslo 2. Ten si postavil pro podobné příležitosti.

Už jsem tu v minulosti asi zmínil, že se s kamarády rádi potkáváme a v prostorech, kde se masivní dubové stoly prohýbají pod laskominami, za které by hipsteři v Esce utratili majlant, diskutujeme nad těžkostmi, které hýbou současným světem.

Tak to bylo i nyní. Sobotní podvečer, smolné smrkové louče vydávaly s praskáním hřejivé teplo a celkem 14 mužů rozličných profesí. Starosta, statkář, voják, revizák, strojník, stavbyvedoucí, majitel firmy, také nějací nádražáci atd. Diskutovalo se o mnohých událostech.

Přítomný alkohol dodával slovům patřičnou váhu a výbuchy smíchu střídající vášnivé přesvědčování o zcela jasné pravdě, mi znovu připomněly, jaká paráda je někam patřit.

Historka

Hloupé ovšem je, že fíra je svým způsobem vyvrhel. Jako jediný z účastníků jsem bohužel musel v neděli ráno vstávat ve čtyři kvůli práci. Takže jsem skvěle jedoucí zábavu opouštěl v devět večer.

Probíraly se zrovna problémy s erekcí a nahozené téma, totiž že ranní topor je nejmocnější, dávalo možnost přispět do diskuze i mlčenlivějším účastníkům sezení.

Na úplném odchodu, už ve dveřích a v kabátu, jsem měl možnost vyposlechnout historku revizáka Jardy, který byl přítomen u debaty nezaměstnaných manželů, kteří, už zcela bez finančních prostředků, seděli s pivem a cigárem u stolu, zatímco on jim opravoval zásuvku vypálenou od rychlovarné konvice.

Paní, zjevně více podnikavá, povídala svému milému:

„No, je to těžký. Nevím teda, ale asi bysme potřebovali nějakou práci.“

„Prosím tě,“ vyslovil se po dlouhém přemýšlení dotyčný, „my nepotřebujeme práci. My potřebujeme peníze!“

Řehole

Když jsem brzy ráno, ještě za tmy, sedal do auta a vyrážel, s určitou závistí jsem si všimnul, že se v domě určeném pro oslavy stále ještě svítí. Určitě jsem o hodně přišel.

Jenomže ono nejde, aby bylo v životě všechno jenom super. Rád bych psal, jak jsem byl ten den v práci spokojený, jak se mi bezvadně jezdilo a že to vyvážilo všechny strasti života. Jenže by to nebyla pravda. Po opožděném návratu večer, zapříčiněným výlukou a prodloužením směny, mě čekalo ještě martyrium s vedením domácnosti. Skoro mi tekly slzy, jakej jsem chudák.

Ilustrační foto: Nik Shuliahin / Unsplash

Z nedostatku jiných vhodných blízkých osob, jsem o prožívaném bolu napsal adminovi. Snad jsem čekal pár teplých slov či účastné citoslovce nebo náznak obdivu. Nedostalo se mi ničeho.

Jen důrazné připomenutí, že ho mé stesky nezajímají a že mám raději vytvořit druhý díl proměn a také další část s jízdou do Hradce.

Rád bych řekl jen… pamatuj si – do lidí, co jsou v životě na dně, se prostě nekope! 😀