Zapsáno: 8. 9. 2022
Občas se v diskuzích či komentářích objeví jedno sousloví a mnohdy je spojeno s jakýmsi přezíravým odsudkem nebo hanlivým pohrdáním. Tak se na to podíváme.
„Zachránce dráhy“
Mám potřebu se k tomuto slovnímu spojení krátce vyjádřit a hned vám řeknu proč. Tenhle web nepíšu pro kolegy, ale primárně pro cestující a běžnou veřejnost. Nejsem náborář a nedělám ze sebe vzorového fíru. Ani nemám potřebu se s někým měřit nebo ukazovat, jak by to měli dělat ostatní.
Každý z nás jsme nějaký a situace řešíme každý po svém. Já, protože svoji práci miluju, je řeším nějak a posléze s prožitými těžkostmi či radostmi seznamuji čtenáře. A když něco dělám rád, neumím to dělat jen tak napůl. Snažím se vždycky pro danou věc udělat maximum. Jsem zkrátka srdcař.
Ilustrační foto: DESIGNECOLOGIST / Unsplash
Stále ve mně dřímá ten neuvěřitelně rozchechtanej, spokojenej a hravej malej kluk, který se zkrátka těší z malých, mnohdy triviálních úspěchů, drobných jednotlivostí a malých výher, které mu – když klapnou – vylepšují den.
Takže se prostě nevyhnu situacím, kdy se energicky vrhnu do díla, popíšu ho a posléze se stanu trnem v oku někoho z komentujících, kterého moje konání nejspíš strašně se*e, protože by ho třeba udělal jinak, lépe, popř. by ho nedělal vůbec, a musí se k němu vyjádřit, viz výše.
Fajn, ať si poslouží. Ovšem já se kvůli nim měnit nebudu. Srdcaři mají stálý charakter. Sorry!
Nejsem sám!
Prázdniny jsou v trapu a začala škola. Moje paní je učitelka a stejně jako já, i ona vykazuje znaky srdcařky. Dalo by se říct, že „zachraňuje“ školu mnohem víc a častěji, než já činím u dráhy. A často o svých zážitcích vypráví.
Protože jsem špičkový a bezvadný manžel, vím, že stačí jen aktivně naslouchat. Nesmím jí hlavně radit! To se ode mě naprosto neočekává!
Místy tedy jen – se správným načasováním – účastně zamručím, souhlasně přikývnu či vypustím vhodně volené fráze (Hmm, teda, ty jo!). Zároveň se snažím pochopit situace, jimž musí žena čelit. Nejspíš bych reagoval jinak, kdybych tam byl. Ale jestli bych byl lepší? Určitě ne.
Druháček
Dnes jí během vyučování při první hodině povídá chlapeček:
„Paní učitelko, já bych si potřeboval zavolat mamince!“
„Aha, a pročpak?“ ptá se žena.
„No, jak pršelo a je teplo, tak uvažovala, že půjde dneska na houby. Je doma, tak chtěla využít času. Teď se mi to rozleželo v hlavě a říkal jsem si, že půjdu s ní. Ale bojím se, aby nešla už teď ráno, beze mě! Tak mě napadlo, jestli byste jí nemohla zavolat, já si nevzal s sebou telefon.“
„Ba ne, Kubíku, teď máme hodinu a budeme se učit. Ona na tebe maminka počká. Teď jsme ve škole a musíme se věnovat jiným věcem,“ usměrnila ho manželka.
Klučina se ovšem s výukou, mnohem méně atraktivní činností než houbaření, nehodlal smířit. O druhé hodině začal významně sykat a držel si břicho. Zároveň pohledem hypnotizoval moji paní, aby pochopila, že se bolest nedá prakticky vydržet.
„Tohle na mě, Kubíku, nezkoušej. Navíc – s bolavým břichem by tě maminka na houby stejně nevzala.“
Jeho trapení a břichobol jako zázrakem pominuly. Nevzdal se ovšem a hledal další řešení. Po čtvrté hodině kontaktovat svou tetu, t.č. vychovatelku ve škole. A protože byl poučen vlastní zkušeností, že s dospělými je třeba jednat fikaně, neurčitě jí ozřejmil, že mu mamka něco chce a že jí má teta zavolat.
A povedlo se. Hned po škole vyrazil s maminkou na houby. Počkala na něj.
V jeho mykologické vášni vidím cílevědomost. Zarytost. Zarputilost.
Je mi tím sympatický. Je to totiž srdcař. Jako já! 🙂
