Počmáraný vlak

Tohle jsem původně ani psát nechtěl. Na druhou stranu je možná fajn vidět i některé z méně pochopitelných aspektů mého uvažování.

Zapsáno: 13. 9. 2022

Po převzetí vlaku na ose jsem si všimnul, že mi nějaký pasažér vyzdobil zevnitř fixem jednotku. Před několika okamžiky. A hodně. Vstupní dveře, jejich sklo, dveře oddílu, ostění. Jasně že už jsem se s podobnými výtvory kreténskejch a vylízanejch impotentů setkal. Pokaždé mi ale jejich dílo připomene, že ne všichni cestující oceňují, že se mohou svézt moderním a čistým vlakem.

Nic nejde podle plánu

Klasika… Než fix úplně zaschne, dá se poměrně snadno umýt. Na to jsou ovšem potřeba propriety, které s sebou běžně nevozím. Do depa se bohužel díky rozkopaným a vytrhaným kolejím momentálně vůbec nedá zajet. Uklízečku jsem nikde nedohledal a navíc měla vypnutý telefon.

Vyzbrojil jsem tedy jednotku a uvažoval naprosto „nedrážně“. Totiž – dělník, který se narodil za komančů, by měl být správně i trochu zloděj. Jak někde bylo dřív něco navíc, bylo lepší ten přebytek raději „uklidit“, aby se nedostal nějakému nenechavci do rukou. 😀

Když odcházeli do důchodu zaměstnanci komplexní čety, u které jsem prožil jedny z nejklidnějších let u kolejí, bědovali, že na dráze už není co ukrást. Největší potupa pro ně na konci byla, že původně „vyšetřený“ materiál museli z domu opětovně převážet zpět do práce, aby si z něj na místě mohli vyrábět sekačky nebo cirkulárky, neboť sklady s jekly a plechy už zely prázdnotou.

Nadávali a stýskali si. Nevěřili totiž, že to tihle novodobí privatizační loupežníci dokázali dohnat až takhle daleko! 😀

Co jsem dnes provedl já, by bylo zcela mimo jejich chápání…

Sakra!

Mě totiž ten poskvrněnej Žralok strašně štval. A vy víte, že jak mě něco rozčiluje, tak se prostě kousnu a potřebuju trápení vyřešit. Ne kvůli někomu, ani pro obdiv davu. Jen aby měla dušička pokoj!

Nebylo moc času. Pojebaná výluka prodlužuje přesuny od zbrojení k perónu. Měl jsem na to celých 23 minut.

Akce!

Plán byl jasný. Z dvanácté koleje to v Pardubkách není daleko do Alberta. Tam koupím toluen a čmáranice odstraním. Úvaha neměla chybu.

Musel jsem si tedy nedovoleně zkrátit cestu přes plot z gabionu a právě asfaltovanou plochu budoucího autobusového nádraží. Přidavači a nádeníci mě zvídavě sledovali, jak si energicky vykračuji stylem majitele všehomíra. Vztek v mých očích a ráznost kroků je ovšem varovaly před zbytečnými otázkami na téma povolanosti vstupu na staveniště.

V marketu po toluenu ani památky, ani technický benzin nemají. Ani líh!

Do háje! Je tu ovšem ještě drogerie Teta. Uff. Nic z rozpouštědel se tu neprodává, pouze nóbl kosmetika a nejlepší čistič čikuli. Ten je mi k ničemu.

Tvl, kvůli kreténoj s fixem poběžim až do Unihobby, se zblázním, říkám si v duchu. Proběhnu v protisměru kasu a tam zase ve specializovaném oddělení ani noha. Letím na informace.

„Prosím vás, spěchám, mám za patnáct minut odjíždět, ať někdo stříhá k ostrůvku barvy, laky. Ale fofrem, večer to bude v televizi, tak ať si neutrhnete ostudu,“ povídám paní.

Bába se hned sápe po mikrofonu a provádní urgentní služební hlášení. Týpek od barev se vykecával s někým u záclon a dělal, jakoby měl moře práce. Dohnal jsem ho a popoháněl:

„Rychle, honem, spěcháme. Vlak už je na nádraží a nepočká!“

Moje naléhavost ho vybičovala. Vyptal se na problém, po spatření fotky mi doporučil vzít kromě lihu i technický benzín.

Tvl, jsem do dráhy investoval ze svého 126 korun, děsný, uvažoval jsem cestou zpět. Řítí se na nás drahota a já tu rozhazuju jak ožralej milionář. Pos*anym navrch, všechno!

Hopa čistič

Teď ještě, aby to fungovalo. Jednotka se už ve stanici plnila lidmi. Já si rozložil cajky a začal s vysoce odbornou činností odstraňování graffiti. Šlo to docela dobře, ze skla pohoda, ze dveří už hůř, z ostění mizerně. Ale díky „čerstvé“ barvě jsem to tím benzínem vydrbal naprosto dokonale.

Potěšeně jsem si prohlížel úspěšný výsledek a teprve tehdy si uvědomil, že na mě někteří cestující se zájmem hledí. Nejkritičtějším pohledem si mě poměřovala postarší důchodkyně. Nejspíš mi chtěla nabídnout brigádu na mytí oken u ní doma, neboť jsem sklo oddílu finálně vyglančil díky masivnímu množství aplikované okeny do takového lesku, že musela přivírat oči.

Měl jsem ale radost. Dílo škodivého zmetka už nikdo neuvidí a to je pro tyhle bezmozky největší trest!

Dorazivšímu vlakvedoucímu Járovi jsem si postěžoval nad prožitým trápením, pročež i on přidal něco jeho zážitků. Diskuze nás opětovně utvrdila v názoru, že jsme naprosto skvělí a super zaměstnanci, ovšem naši snahu nikdo nevidí. Naopak od zaměstnavatele dostáváme směny úplně na p*ču a trávíme v práci pomalu každej den… však už to znáte! 😀

Stejně mě ale ty probenděný peníze štvou. Dumal jsem, co s tím. Řešení přišlo záhy a je úplně nejvíc nejlepší ze všech možných. Nebude totiž nikomu vadit! 😀