Podzimní přemítání

Zmiňoval jsem v minulém textu přezkoušení, které mě a další strojvedoucí ČD klanu čeká.

Zapsáno: 20. 10. 2023

Uvažoval jsem si dnes při sportu, kdy jsem měl vypnutou hlavu, že by se kromě otázek na dopravu či techniku měla začít ověřovat schopnost fungovat bez spánku, korektní asertivita, dovednost snášet příkoří a akceptovat bez výbuchu tlaky s různou mírou intenzity. Nepochybuji, že bych ve spoustě zmíněných případů neprospěl.

Je legrační, jak se tyto věci dokáží kumulovat a přicházet v rádoby souvislých vlnách. Jedno nas*ání stíhá druhé a na něj se nabaluje třetí, zatímco už víte, že zanedlouho dorazí čtvrté, páté…

Zmar

Jezdí s námi hodně lidí, za což jsem samozřejmě rád. Pokud se ovšem několikrát po sobě opakuje situace, že spolu jednotky ve vícečlenném řízení nemluví, bylo by možná fajn se zamyslet nad problémem dříve, než člověk dorazí k narvanému perónu a zjistí, že s namalovanou „zesilou“ neodjede. Když už se podobná situace ustojí a platícím a těžce zkoušeným zákazníkům se fíra do vyčerpání omlouvá (společně s vlakvedoucím), zůstane mu pak v duši určitá pochybnost.

Ta dále narůstá při dalším spojení zhruba dvě hodiny poté. Jednotky sice fungovaly a jezdily, ovšem zase nefunguje zavírání dveří. Tady už je ovšem nutno, kromě bedlivého a zcela jasného přesvědčení o blokování, přijmout fakt, že tam, kde běžně stojíte minutu, najednou trávíte minuty dvě. Generujete zpoždění, to zvolna narůstá a v člověku bublá vztek a zmar, protože prostě situaci nedokážete urychlit. A bezpečnost je vždy na prvním místě.

Je sobota, končím ve 22:30. Druhý den nastupuju v 11:30. Při sepisování provozního záznamu a pohledu na rozpis směn si uvědomím, že jsem za uplynulých 22 dní měl pouze dva volné dny. Dny, kdy jsem nemusel nic cvakat do rychloměru. Uchechtnu se nervózně a pomyslím si, že to skutečně není mnoho.

Nezdá se ale, že by to někoho extra zajímalo. Nově přijaté vládní nařízení, o kterém se zatím pouze a tu a tam dovídám, dom*dá odpočinek mnohem víc. Jsem zvědav, jak se s ním dokážu vyrovnat.

Furt něco

S čím se ovšem dá něco dělat, je odmítnutí spánku se zacvikantem v jedné místnosti. Tenhle revoluční nápad jsem se značnou nechutí zamítl. Krátký čas, kdy se na nepohodlném a spartánském lůžku neklidně povaluji, doopravdy netoužím sdílet s nikým dalším. Nejde mi jen o obligátní chrápání. Někdo si totiž před spaním čte, kouká na filmy, svačí, čistí zuby nebo chodí na záchod či telefonuje s rodinou…

Mám za to, že aspoň trocha soukromí v noci, když už je člověk imrvére v háji, by měla být naprostou samozřejmostí. Poznámka pro admina a manželku – nechtěl bych tam ani navoněnou a úzkou dvacítku. Nevím, co bych si s ní počal!

Ale nemá smysl se utápět v žalu a trudomyslnosti. Ani se trápit. Daleko přínosnější bude, když si teď otevřu poznámky ke zkouškám a projdu si situace, které mě potkají jen jednou za čas. Neboť je řeším mnohem méně často, než fixlující Reginy na kabelu.